Amnesia

Chapter 9 - Lež je vždy o krok před pravdou.

Hi guys. Předem bych vám chtěla poděkovat za 5,000 přečtení. Nikdy jsem jsem nečekala, že to bude tolik. Děkuju vám strašně moc. Dál bych vám chtěla oznámit, že mám pro vás takový malinký překvapení. Pomalu se blíží Vánoce no a mě napadlo, že bych sem na Vánoce přidala takový vánoční díl, který by byl celkem dlouhý. Ale jde hlavně o to, že si od psaní na chvilku potřebuju odpočnout, takže bych napsala ještě tak dva díly a ten další bych dala až na Vánoce.
No konec keců a můžete se na to vrhnout. 

Melissa se rozhodla, že mě doprovodí ke mně domů. Opravdu mi pomohla a myslím, že z nás budou dobří přátelé. Před mým bytem, jsme si vyměnili čísla, ale jelikož jsem neměl mobil, Melissa mi její napsala na ruku.
Bylo už skoro deset, takže jsem se modlil, aby byl Louis už vzhůru. Melissa se mnou rozloučila, protože musela do práce a já jsem zazvonil na zvonek, ze kterého se ozval moc známý hlásek. „Haló?“
„To jsem já, otevřeš mi? Zapomněl jsem si klíče.“ Louis položil sluchátko a zazvonil mi. Já otevřel dveře a opatrně jsem vklouznul dovnitř. V domě bylo příjemné teplo, a jelikož mě z běhu ještě pořád bolely nohy, jel jsem výtahem.
Stál jsem u dveří a zaklepal jsem. Jednou, dvakrát, třikrát, ale nikdo neotevřel. Zkusil jsem to ještě jednou, ale nic. Vždyť jsem s Louisem asi před minutou mluvil a ten mi dole otevřel. Zkusil jsem to teda ještě jednou a tentokrát Louis otevřel. „Co ti to tak dlouho trvalo?“
„Promiň, neslyšel jsem to.“ Vešel jsem dovnitř, všude to bylo stejné, jak když jsem ráno odešel. „Louisi? Proč jsi včera přišel tak pozdě a proč jsi byl opilý?“
„Včera jsem šel z té nemocnice, no a tam mi řekli, že už jsem v pořádku a že se od tebe můžu odstěhovat“ vážně jsem se na něj podíval a začal jsem smutnět „ale mě se nechce, víš. Miluju tě a nechci tě ztratit.“ Skoro jsem se rozbrečel. Já si ho nezasloužím, je to úžasný člověk. Teď už mě v celku vůbec nezajímalo, proč včera přišel tak, jak přišel.

 Seděli jsme u televize a dívali se na Vánoční pohádky. Louise bolela hlava, takže celý den pil heřmánkový čaj. Cítil se lépe a já jsem byl rád. Právě skončila pohádka Lady and Tramp, když Louis po dlouhé době promluvil. „Harry, musím ti něco ukázat,“ zvedl se, chytil mě za rukou a jeho vší silou mě zvedl. Vláčel mě za sebou do našeho pokoje. „Co mi chceš ukázat, boo?“ usmál se. „Miluju, když mi takhle říkáš.“ Začervenal jsem se a posadil se na postel. Louis si vzal od psacího stolu židli a vydal se s ní ke skříni. Tam si ji položil a vylezl na ni, aby mohl ze shora skříně, něco podat. Vytáhl krabici, která byla asi těžká, protože měl problém udržet ji. „Co tam je?“
„Počkej, počkej,“ slezl dolů, sedl si vedle mě na postel. Otevřel krabici, ve které byl nějaký časopis a nějaké drobné věci. „Měl bych začít s tím hlavním.“ Louis vytáhl z krabice drobné předměty, dal je bokem a vytáhl ten časopis. Amnesia, stálo na něm.Na titulní stránce byl Louis. Moje fotky, které jsme nedávno fotili. „Bože, Louisi.“
„Jo. Děkuju ti Harry, díky tobě, jsem na titulní stránce na jednom z nejlepších časopisů ve Velké Británii.“ Objal mě a políbil. Přitiskl moje rty k mým, já měl rty sevřené, ale i tak to bylo dokonalé. Louis pokračoval, prohrábnul mi vlasy a dál mě laskal po krku. „Můžu se podívat na celý ten časopis? Kdy vyjde tohle číslo oficiálně?“ zeptal jsem se ho. Louis mne přestal líbat a odvrátil pohled. „Pozítří. Včera jak jsem šel z té nemocnice, jsem se stavil do ateliéru, protože mi psali smsku, že po mě něco chtějí. A chtěli mi to dát. A taky mi dát první výplatu.“
„Počkej, cože? Vážně? Promiň mi, že jsem si myslel, něco jiného.“ Nevěděl jsem, co mám dělat. Brečet. Radovat se. Usmívat se. „A co sis myslel, Harry?“
„Včera večer, jsi přišel opilý a vážně pozdě, a také jsi mě oslovil Zayne.“ Louis se kousnul do rtu a mlčel. „Děje se něco?“
„Ne, neděje. Včera večer, jsme to šli oslavit. Já a Zayn. Ten kluk, jak jsme s ním byli v té hospodě. A trošku jsme to přehnali s pitím, ale nic se mezi námi nestalo! Opravdu ne. Zayn je navíc na holky.“
Objal jsem ho. „Co to děláš? Myslel jsem, že mně seřveš a budeš nenávidět.“
„Ne, Louisi. Děkuju ti. Děkuju ti za to, že jsi mi řekl pravdu. Miluju tě strašně moc.“
Už jsem to v sobě neudržel a rozbrečel jsem se. Louis se rozbrečel také, protože neunesl, že brečím kvůli němu. „Miluju tě.“

„Já tebe víc. Mnohem víc.“

 Prohlížel jsem si celý nový díl Amnesii. Louis byl na straně 12 až 15. Měli tam s ním dokonce rozhovor. 

I: Opravdu Vám nevadí, že se fotíte nahý?
L: Ne, nevadí. Do téhle práce mě navedl můj přítel a děsně moc mu děkuju.
I: Přítel? Takže vy jste homosexuál?
L: Ano.
I: Stydíte se za to?
L: Nestydím, ani bych neměl proč. Všichni jsme stejní a všichni by měli nás brát takový, jací jsme.

 Jsem na něho opravdu pyšný. Pod tím byla fotka, kde Louis ležel na posteli, na sobě měl vínově červenou deku: Opravdu moc mu to tam slušelo.

Na poslední stránce o Louisi, byla napsána i adresa našeho ateliéru a moje kontakty.

Fotograf
Harry StylesWallington Street 365 London