Amnesia

Chapter 7 - Kam jsi zase zmizel?

Hiii guys! :3 jelikož jsou prázdniny, rozhodla jsem se přidat nový díl už dneska. Už nevím jestli budu přidávat Amnesii každou středu, ale bude jednou týdně minimálně ;D Jinak tohle bych chtěla věnovat mojí manželce Kájušce, a mojí milence Denči ;). Enjoy it xoxo

Včerejší noc byla nejkrásnější, co jsem zažil. Konečně jsem se cítil naplněný láskou a byl jsem zase šťastný. Konečně jsem našel někoho, kdo mě miluje jako já jeho. Miluju ho, nejvíc co to jde. Ty jeho krásné modré oči, modré jako obrovský oceán. Jeho oříškové jemné vlásky, které voněly po šamponu s jahodami. Jeho ploché bříško zdobily svaly – rád chodí do posilovny. Ale nejlepší na něm byla jeho povaha. Milý, laskavý, krásný. Miluju ho strašně moc.

 Když jsem se ráno probudil, neměl jsem vedle sebe svého miláčka. Bylo mi smutno a ze včerejška mě pořád bolela hlava a měl jsem kocovinu. Vstal jsem, protáhl se a hledal jsem svoje oblečení. Bylo rozházené po celém mém pokoji. Hodil jsem na sebe boxerky a černé tričko s Nirvanou. Vlasy jsem si svázal do drdůlku gumičkou, kterou jsem měl vždycky na ruce.
     Louis byl v kuchyni, připravoval nám snídani a přitom poslouchal rádio. Louis si zpíval písničku, kterou právě hráli, takže mě neviděl. „Dobré ráno, lásko.“ Louis se otočil a usmál. Nepozdravil mě, nepopřál mi dobré ráno, pouze se na mě díval. Já se na něho díval také. Chtěl jsem ho políbit a začít ten pocit jako když jsem ho políbil poprvé. Chtěl jsem ho obejmout, políbit a mít ho u sebe. „Ahoj“ pozdravil mě. „Dělám nám snídani. Chtěl jsem usmažit vajíčka a slaninu, ale neměli jsme vajíčka. A slaninu vlastně taky ne. No a, jelikož je tvoje lednice prázdná, šel jsem do obchodu a koupil jsem si ti vafle, ale ty se mi spálily, takže tady máš jablko“ děsně jsem se začal smát, až mě bolelo břicho a nemohl jsem pohnout pusou. „A kde si vzal to jablko?“ Louis se podezřele usmál a místo toho, aby mi odpověděl, mě objal. Nic neříkal, jenom na mě visel a broukal si melodii písničky, kterou si zpíval, než jsem přišel. „Proč Harry?“ nechápal jsem, co myslí, takže jsem se ho raději zeptal. „Co proč, co tím myslíš, Louisi?“ Podíval se na mě a pohladil mě po vlasech. Dýchl na mě a já ucítil peprmintovou příchuť jeho zubní pasty. „Proč jsi tak dokonalý a krásný?“ Políbil mě na čelo a dál mě hladil ve vlasech. Stál na špičkách, takže když se postavil na nohy, byl menší o půl hlavy. „Jsi roztomile malinký“ usmál jsem se.

Bylo krátce před dvanáctou, hrozně moc chumelilo, já si četl, popíjel čas a seděl na parapetu a pozoroval, malinké vločky, které padaly za oknem. „Harry?“ ozvalo se z mého pokoje. Založil jsem knížku na straně 253, čaj jsem si položil na stůl a šel jsem k sobě do pokoje. Otevřel jsem dveře, které po otevření začaly vrzat, a v mém pokoji stál Louis. Byl oblečený ve svetru, teplých kalhot a na vlasech měl čepici. „Někam se chystáš?“ začal jsem nervóznět, protože Louis mi nic neříkal. „Vlastně jo. Potřebuju si něco vyřídit a chtěl jsem se stavit do té nemocnice, ve které jsme včera nebyli.“
„Bože, mě to vypadlo, promiň Boo.“ Louis se podíval dolů na zem a ustoupil o dva kroky do zadu. „Mohl bych teda jít?“ podíval se na mě. „No, dobře, a nechceš, abych šel s tebou?“ Mrknul na mě a šáhnul si do kapsy, aby si zkontroloval mobil, protože mu přišla nová zpráva. „Ne, to je dobrý já to zvládnu, ty zůstaň doma.“
„Dobře. Kdo ti píše?“ „Já nevím, asi operátor. Harry musím jít nebo mi ujede autobus.“
„Jo jasně, běž. Kdy přijdeš?“ „Já nevím. Ale do asi do tří, nebo do čtyř jsem doma.“ Šel ke dveřím, obul si boty. Měl malinké nožičky, takže i jeho boty byly malé. „Tak. Já jdu. Ahoj.“ Otevřel si dveře, zamával mi a zmizel ve výtahu.

   Bylo už pět večer a venku se začalo pomalu stmívat, ale Louis nikde. Možná se zdržel v nemocnici, takže jsem na něj čekal dál.  
   Sedm hodin a pořád nepřišel. Začínám se o něj bát, protože byla tma, pořád ještě chumelilo a z okna jsem neviděl ani živáčka. Natáhl jsem se na stůl, abych si podal mobil a napsal mu smsku.

 Louisi, kde jsi? Mam o tebe strach. Miluju te a prijd brzo. -H

 Po pěti minutách, co mě ignoroval, jsem mu zavolal. Volané číslo není dostupné, opakujte prosím později. Sakra. Děsně jsem se o něj bál, ale pořád jsem mu věřil, takže jsem to nechal být a šel jsem si lehnout.
Něco mě probudilo. Jako kdyby spadli hrnce a pánve. Rychle jsem vstal z postele a šel se podívat, co se stalo. V kuchyni stál – no teda nestál, motal jsem jako motovidlo, Louis. Byl asi opilý. „Louisi? Kde si byl?“ Louis ke mně přistoupil a dýchl na mě. Už jsem necítil báječnou peprmintovou vůni, ale alkohol a cigarety. „Miluju těěěěěěěěěěěěěěěě“ „Ehm no já tebe taky Louisi.“ Louis mě políbil, ale nebyly to ty jeho něžné polibky, ale bylo to pěkně drsný. „Já tebe víc, Zayne“ a dál mi líbal ucho.

Zayne?