Amnesia

Chapter 19 - Mess

Domů jsem jel po tmě a celý vyděšený. Co se to sakra právě stalo? Kdo je ten Zayn a proč mě pronásleduje? Mám ho jít navštívit do věznice? Hlavou se mi honilo několik podobných otázek. Zastavil jsem před naším domem a zaparkoval. Vylezl jsem z auta, na hlavu mi začaly padat další vločky sněhu. I když odpoledne sněžit přestalo, teď znovu začalo. Jak já nesnáším sníh a zimu.

Odemknul jsem zámek od našeho bytu a vklouznul jsem dovnitř. Louis spal na pohovce, nechtěl jsem ho budit. Vypadal jako princezna, když spinkal. Moje krásná malá princezna. Lehnul jsem si vedle něho a ze zadu jsem ho objal. Čekal jsem, že ho tím probudím, ale spal jako dudek. Přimáčkl jsem si ho k tělu, zahřál mě tím. Bylo mi příjemné teplo a po chvilce jsem nečekaně usnul…

Ráno mně probudilo sluneční paprsky, které mi svítily přímo do obličeje. Zvedl jsem se, avšak jsem z postele nevylezl. Rozhlédnul jsem se po místnosti, byla však prázdná a tichá. Ani jsem vedle sebe neměl svého přítele. To mě přivedlo do rozpaků a šel jsem se po něm podívat. V koupelně, ani v kuchyni nebyl, tudíž byl v pokoji. Dveře pokoje byly přivřené, viděl jsem přímo do místnosti s postelí a skříní. Dveře jsem otevřel do kořán a na posteli Louise. Ležel se skrčenými nohami v podbřišku, ruce měl volně položené na posteli. Spal. Probudil jsem ho tím, že jsem si sedl do měkké postele, která se později pode mnou trochu propadla. „Dobré ráno ospalče.“ Pozoroval jsem, jak se protahuje a otírá si své ospalé oči. „Co na mě tak koukáš?“ zeptal se. Pouze jsem se usmál a políbil ho na čelo. „Co budeme dneska dělat?“ Přemýšlel jsem, jestli mám jet navštívit toho Zayna. „V-víš, dneska musím něco zařídit. Zvládneš to doma sám?“ Louis mi přikývl a vylezl z postele. Moc dobře ví, že se mě nemá ptát na to, co mám zařizovat.

Když Louis vařil oběd, využil jsem šance, abych se podíval, kdy mají ve veznici ve které drží Zayna, otevřeno. Z peněženky jsem si vytáhl vizitku, kterou mi Zayn včera večer daroval. Jejich webové stránky byly celkem depresivní, ani je neměli úplně dokončené. Po chvilce hledání jsem objevil návštěvní hodiny, které byly od dvou do čtyř, každý den. Moje nové hodinky, které jsem měl na ruce, ukazovaly 1:38 odpoledne. Rozhodnul jsem se po obědě vyjet.

Louis mě konečně zavolal k obědu, jenže jsem na jídlo neměl chuť. Louis to poznal, protože se na mě dost smutně podíval. „Nechutná ti?“ Rýpal jsem se v tom, jako by to byla vařená brokolice od mojí babičky. „Je to moc dobrý, ale nemám hlad.“ Nedotknutý talíř jsem odnesl do lednice, abych to mohl dojíst později. „Už pojedu, nevím, kdy se vrátím.“ Louis se na mě podíval. „A kam jdeš?“

„Víš, že se na to nemáš ptát.“

„Já vím, ale…“

„Ale nic.“

„Poslední dobou jsi na mě hnusný, Harry.“

„Nejsem.“

„Ale jsi,“ pokračoval. Chtěl se hádat, poznám to. „Proč nemůžu jet s tebou?“ Byl moc zvědavý, nechtěl jsem mu lhát, ale ani říct pravdu. „Za Melissou,“ vyřkl jsem nakonec. „Za ní?“

On ji zná. Samozřejmě, vždyť s námi seděla v té hospodě. I se Zaynem. „Odkud ji znáš?“

„Je to tvoje bývalá přítelkyně, seznámil jsi mě s ní.“ Zamrazilo se mi v zádech a v krku se mi utvořil obrovský knedlík. „C-cože?“

Louis nic neříkal. Trapné ticho jsem zakončil tím, že jsem si natáhnul svůj oblíbený kabát a pomalu, ale jistě jsem zmizel Louisovi z očí.

Čím víc jsem se blížil k věznici, tím víc mi tlouklo srdce a já se bál. Měl jsem výčitky svědomí, to co se mezi mnou a Louisem před chvíli stalo. Neměl jsem to udělat, neměl jsem být na něj tak hnusný. Měl jsem mu říct pravdu. Ale to by mě považoval za psychopata.

Zamířil jsem na parkoviště pro návštěvníky, ale ta mě u závory zaskočil strážný, který se vyklonil ze své kukaně a prohlásil: „Zdravím, jak vám mohu pomoci?“

„Jedu… na návštěvu,“ řekl jsem a sám jsem slyšel, jak pištivě to znělo-jako hlas vyděšeného dítěte. „Už jste tady někdy byl?“ zeptal se ten muž. Zavrtěl jsem hlavou. „Zaparkujte na ploše C a jděte dovnitř jižní branou,“ poradil mi a ukázal na velké prázdné parkoviště jen kousek za vysokým plotem.

„Děkuji,“ řekl jsem a znovu se rozjel. Zaparkoval jsem a byl připravený vstoupit do velké budovy.

Uvnitř stála fronta lidí, kteří stejně jako já, čekali na návštěvu. Stoupnul jsem si na konec řady a snažil se vypadat úplně v klidu.

Když jsem vystál frontu a dostal se k okénku, zeptal se mě strážný, za kým jdu na návštěvu. Podal jsem mu lístek, na kterém bylo jméno a vězeňské číslo, které jsem si pořád pamatoval.“Tady se podepište,“ přistrčil mi desky s formulářem. Podepsal jsem se a podal mu desky zpátky. „Občanku,“ řekl s neutrálním hlasem. Vytáhl jsem ji z peněženky a položil ji na pult. Občanku si řádně prohlédnul a podal mi ji zpátky. „Posaďte se do čekárny, pak si vás zavolají.“ Vyrazil jsem tam, kam odcházeli všichni, kdo si frontu vystáli přede mnou – do bočních dveří s nápisem „návštěvy“.

Bylo tam několik řad plastových sedátek, tak jsem se na jednu posadil a rozhlédl se po ostatních lidech, kteří tu čekali. Většinou to byly ženy – mladé, zřejmě přítelkyně, a pak starší, patrně matky.

Čekal jsem celkem dlouho, než zavolali mé jméno. „Pan Styles za Z. Malikem.“ Zvednul jsem se, srdce mi bilo na poplach. Došel jsem ke dveřím na opačném koci čekárny. Strážný mě zavedl do dlouhé místnosti, kterou uprostřed místnosti rozdělovala přepážka z tlustého skla. Strážný mě dovedl až na konec místnosti, kde jsem si sedl na židli, tudíž jsem viděl na druhou stranu skleněné přepážky. „Dvacet minu,“ řekl strážník, když nás opouštěl. Za přepážkou seděl černovlasý luk s bradkou, přesně tak jak si ho pamatuju, ze svých snů. Byl neupravený, neoholený. Nelíbil se mi.

„Kdo sakra jsi?“ vyhrkl na mě. Překvapil mě. To on mě sem pozval, tak co tu mele za kraviny? „Kurva, co to meleš? Víš, kdo jsem, a proto jsi mě sem pozval!“ Vypadal víc zaskočeně, než já. „Zlato, nikoho jsem sem nikdy nepozval.“ Začal jsem mít strach. Zayn vypadal, že mě každou chvíli prorazí přepážku a vrazí mi jednu do obličeje. „Dobře, omlouvám se, tohle musí být nějaké nedorozumění. Ale musím se vás na něco zeptat.“

I přes jeho výraz se na mě laskavě podíval a chtěl vědět, na co se ho chystám zeptat. „Proč tady jsi?“

Zayn se zasmál. Smál se příšerně, hůř než můj děda. „Za pokus o vraždu Harry Stylese a Louise Tomlinsona.“