Amnesia

Chapter 21 - I wish that I couldn't wake up with amnesia

„Harry, prosím! Snaž se. Věříme ti, tak se snaž.“ Tenhle hlas mě probral. Rozhlédl jsem se okolo sebe, avšak ne po celé místnosti. Nemohl jsem se hýbat. „Harry! Zavolejte doktora, Harry se probral,“ ozvala se žena, která mě pravděpodobně probudila. Někam odběhla a já se ještě jednou podíval, kde to jsem. Místnost vypadala podobně, jako jedna, ve které jsem se jednou probudil, ale měla něco jiného. Nebyla tady pouze jedna postel, byly tady dvě, samozřejmě obě byly obsazené. Jednou mnou a druhá Louisem? Druhá postel byla obsazená Louisem. Chtěl jsem jít za ním, nemohl jsem se avšak pohnout. Ani promluvit jsem nemohl. Louis nehybně ležel kousek ode mě, spal. Teda myslím, že spal. A pak jsem si vzpomněl na Zaynova slova – „Jsou v kómatu, oba dva.“. Co když jsem se právě probudil z kómatu? Co když je Louis stále v kómatu? Nic jsem si nepamatoval, pouze útržky ze své paměti. Žena, která před chvílí odešla, se vrátila, ale tentokrát měla po boku dva muže-zřejmě doktory. „Harry, jak se cítíš?“ Nemohl jsem nijak reagovat, pouze jsem se pokusil usmát, abych jim sdělil, že se cítím lépe. Pak jsem se pohledem podíval na Louise, aby mi řekli, co se děje. Jenže nikdo neodpověděl. Žena, nejspíš to byla sestra, měla zrzavé vlasy, hnědozelené oči a ze široka se na mě usmívala. Její pracovní kostýmek, jí dělal pěkně štíhlou a vysokou. Vypadala podobně jako Melissa, možná o pár let starší a pohlednější. „Víme, že se nemůžeš pohybovat, mluvit, Harry. Ztratil jsi veškerou moc nad svým tělem, přece jenom jsi byl v kómatu něco málo přes rok. Báli jsme se, že už se neprobudíš, ale ty jsi pořád bojoval. Na rozdíl od tohohle mladíka, který je na tom velmi špatně, drží ho na životě jenom jipka,“ při téhle větě ukázala na Louise, který byl opravdu připojený na přístroje, které mu pomáhaly žít. Ne, ne, ne. To nemůže být pravda. „Abys byl v obraze, trpíš amnézií. Bude trvat dlouho, než si na něco vzpomeneš. K večeru se na tebe přijde podívat naše sestra, která ti pomůže pomalu, ale jistě znovu se začít pohybovat. Mluvit nebudeš moct ještě pár týdnů, ale budeš v pořádku. Jsem ráda, že jsi vzhůru.“ Mezitím se doktoři přesunuli k Louisovi. „Vůbec to s ním nevypadá dobře, ale pořád žije, podívejte se na jeho EKG. Srdce má v pořádku, ovšem to se nedá říci o jeho mozku. Jeho mozek utrpěl velmi velká zranění, nevíme, jestli se z toho dostane.“ To bylo poslední, co jsem slyšel, jelikož jsem byl unavený a usnul jsem.

Žádný sen se mi už nezdál. Do pokoje přišla starší paní, byla to asi ta paní, která mi má pomoct znovu se začít hýbat. Zdála se mi nesympatická hned na první pohled, což se po jejím věčném sekýrování, osvědčilo. „Zkus pomalu pohnout zápěstím.“

„Ale ne takhle! Děláš to špatně!“ Vzala mi mojí ruku a pomalu s ní hýbala. Vůbec nic jsem necítil, ani její dotek. „Tak a teď ji zkus udržet ve vzduchu.“ Ruku jsem udržel ve vzduchu asi tři sekundy, jelikož jsem ucítil ostrou bolest, která mi nedokázala dlaň ve vzduchu udržet. Tohle jsme trénovali asi hodinu a já měl pocit, že o ruku přijdu. „Dobře, budeme pokračovat zítra a ty mezitím budeš trénovat, ano? Uvidíš sám, jak moc se budeš zlepšovat. A teď bych ti doporučila spánek.“

Spolu jsme zkoušeli i kývání, takže jsem ji na souhlas kývnul. „Jsi šikovný, Harry.“ Tyhle slova mě zahřála u srdce, protože od téhle ženské bych to nečekal. „Ahoj zítra.“ Takhle se mnou rozloučila a pak jsme, viděl její stín ve dveřích, až nakonec odešla.

Uběhl měsíc, než jsem se zotavil z kómatu a znovu se naučit mluvit a chodit, i když jsem chodit o berlích. Na dnešní den jsem se moc těšil, protože mi Charlotta-ta zrzavá sestra říkala, že mě dneska má navštívit sestra s mámou, které mě mohou odvézt domů. I když jsem si je nepamatoval, věděl jsem, že budou

Každou minutu měly přijít a já na ně čekal ve svém novodobém pokoji. Stav u Louise, co jsem vzhůru, byl pořád stejný. Doktoři už nad ním zlomili hůl, jenže já mu pořád věřil. Věřil jsem, že se z toho dostane tak jako já. Když jsem se znovu naučil chodit, v noci jsem se k němu dostal, abych ho mohl políbit, na ty jeho dokonalé rty. On je moje jediná vzpomínka, kterou si pamatuju.

Uslyšel jsem hlasy, určitě to byly a moje maminka se sestřičkou. Do pokoje vešly dvě dívky, jedna z nich byla Charlotta. Vedle ní stála půvabná dívka s hnědými vlasy a oříškově hnědými oči. Byla hezká hned na pohled a byla mi neuvěřitelně podobná. Byla to určitě moje sestra.

Hned co mě uviděla, se ke mně přiřítila, aby mě objala. V tom jí ale bránily moje berle. „Harry, tolik jsi mi chyběl! Sestra říkala, že si mě nebudeš pamatovat, takže tě teď vezmu někam, kde by se ti mohla paměť vrátit.“

„To, ale nebude jednouché,“ odvětila Charlotta.

Obě dvě mi pomohly sbalit mi věci, i když Gemma-konečně jsem se dozvěděl, jak se jmenuje, šla po chvíli zařídit nějaké papíry, aby mě mohla odvézt domů.

Když se ke mně konečně vrátila, nevypadala tak šťastně, jak když přišla. „C-co se děje?“ vykoktal jsem ze sebe. „Bráško, musím ti něco povědět.“ Z jejich krásných očí, plné energie se postupně snesly malé kapičky slz, které jí stékaly po obličeji. „P-povídej.“ Tak moc jsem se bál, aby neřekla, že je Louis mrtvý. Když otevřela svá ústa, rozbrečel jsem se, protože nechci, aby mi Louis umřel. Nechci nic jiného, než se zpátky vrátit do mého zkurveného snu, kde jsme byli všichni zdraví a žádnou zkurvenou amnézií, nikdo netrpěl. 

PS. Kdyby jste chtěli spoilery k dalším dílům, napište mi na snapu (olinkals), protože posílám sopilery hlavně mým kamarádkám, tak bych se chtěla podělit i s vámi <3 miluju vás xoxo