Amnesia

Chapter 24 - Why?

O hodinu později přišla zpátky Gemma, aby mě vyzvedla a my mohli jet domů. „Neopouštěj mě.“

„Nechci, ale teď opravdu musím. Zítra se na tebe půjdu zase podívat,“ odpověděl jsem mu.

„Nemusíš, fakt ne.“

„Ale já chci.“

„Mělo to být překvapení.“ Do našeho rozhovoru se připojila Gemma, která po celou chvilku mlčela. Louis se škodolibě usmál, jako kočka Šklíba v pohádce Alenka v říši divů. „Louisi? Gemmo?“

„Louis jde zítra domů. S námi!“ Gemma tyhle dvě věty vyslovila jejím nejradostnějším tónem, kterým mohla. Asi jsem se měl právě teď naplnit štěstí, avšak to se nestalo. Zaplnil mě smutek a vzpomínky na můj ošklivý sen. Nechtěl jsem, aby to dopadlo jako v tom snu. Nakonec se probudím ještě jednou a zjistím, že jsou všichni mrtví. Ne, zpátky do reality. „Harry, ty nemáš radost?“

„Proč nejsi šťastný?“ Chtěl jsem být šťastný, ale nemohl jsem. Nemohl jsem dopustit, aby se staly moje nejhorší obavy skutečností. Rozplakal jsem se a vyběhl na chodbu. Poslední slova co jsem slyšel, byla mé sestry a říkala „znovu ne“.

Nic se mi nestalo, jenom jsem usnul, teda aspoň myslím, všichni mi to tvrdili. Neprobudil jsem se v nemocnici, jak jsem si poprvé myslet. Probudil jsem se v pořádku doma, ve svém pokoji. Jsem neuvěřitelný idiot. Pořád si přehrávám ve své hlavě, co jsem vlastně udělal. Chtěl jsem si dát facku, chtěl jsem všechno vrátit. Stylesi, ty jsi neuvěřitelný debil. Louise to musí určitě mrzet, když jeho přítel zbaběle s pláčem uteče z místnosti. Určitě mě nenávidí. Už mě nechce a ani nemiluje. Když on mě, já jeho. Nesnáším ho.

 Co si to nalhávám, miluju ho a navždy budu. Nesnáším akorát sebe.

Poslední týden jsem byl zavřený u sebe v pokoji, vůbec jsem nevycházel ven, jenom když se mi nutně chtělo na záchod, jinak vůbec. Skoro nic jsem nejedl, pil jsem jenom alkohol, schovaný u sebe pod postelí. Nedělal jsem to ze své vlastní vůle. Dělal jsem to pro něj. Chtěl jsem na něho zapomenout, protože jsem mu nechtěl ublížit.

Dnešní noc jsem to opravdu moc přehnal s vodkou. Gemma hlásila, že jde spát ke své kamarádce a mě nechala doma samotnou, teda aspoň to jsem si myslel.

Měl jsem hlad, bylo mi špatně a byl jsem opravdu mimo. Vymotal jsem se z mého malinkého pokoje do skromného obýváčku, kde Gemma schovávala lékárničku. Namáhavě jsem se ji snažil otevřít, ale marně, jelikož jsem byl příliš slabý a opilý. „Božeeeeee,“ zdechnul jsem a opatrně jsem sedl na studené parkety. Brečel jsem a nemohl jsem se utišit. Jak moc mi Louis chybí, jak moc bych s ním byl, jak moc rád bych ho objal a omluvil se mu. Na chvíli jsem si připadal jako idiot, když se Louis objevil vedle mě. „L-louisi, c-co tady děláš?“ Utřel jsem si slzy, abych nevypal divně, i když to zřejmě nepomohlo, protože Louis mě určitě viděl vztekat se a brečet. „H-harry.“

„Louisi.“ Vstřícně jsme jeden druhému hleděli do očí. Nemohl jsem se přestat dívat do jeho modrých studánek, červené jako by taky plakal. I dál jsme na sebe hleděli, vstříc tomu že jsme oba znovu začali brečet a naše očka už nebyla zelená, či modrá. „Prosím.“ Na to jsem ho políbit. Nebyl to jeden z těch obyčejných polibků, co si partneři věnují. Tenhle byl od všech odlišný a svým způsobem zajímavý. Jeho dech byl cítit po cigaretách, stejně jako ten můj páchly po alkoholu. Zahřál jsem se, možná se mi udělalo líp, ale pořád mi bylo špatně od žaludku. Pokud to byly motýlci, moje žaludeční šťávy je pohltily. A stalo se přesně to, co jsem nechtěl. Potopení motýlci žaludeční tekutinou jsem vyhrknul na ubohého Louise sedící přede mnou. „P-promiň, já nechtěl.“  Louis v mých očích uviděl lítost a pohladil mě po vlasech. „To je v pořádku, já to uklidím. Ty si běž lehnout.“ Jeho slova jsem poslechnul, i když bylo pro mě těžké se zvednout, takže mi můj Boo pomohl. V náruči mě dotáhl až ke mně do pokoje, kde mě položil do měkké postele a přikryl mně teploučkou deku. V tuhle chvíli mě nezajímalo, co tady dělá, ani jak se tady vzal, ale to jak heky se ke mně chová, i přes to co jsem udělal. Bylo mi to tak líto. Louis na chvíli zmizel, ale hned po chvíli se objevil s červeným kýblem. „Kdyby se ti udělalo znovu špatně, vyzvracej se do tohohle kýble,“ ukázal na něj a položil mi ho vedle hlavy u postele. „D-děkuju boo,“ vykuňkal jsem ze sebe. Louis už nic neříkal, pouze mě políbil na čelo a zmizel.

Myslel jsem, že Louis je jen pouhý sen, ale když jsem se ráno probudil, červený kýbl byl na stejném místě, kam ho Louis v noci položil. Nepotřeboval jsem ze sebe shodit teplou deku, abych zjistil, že jsem nahý a že mám ranní erekci. Louis. On byl jediné na, co jsem myslel. Byl jsem šťastný, že je tady, i když pořád nechápu proč. Oblékl jsem si na sebe huňatý župan, abych se s ním nenápadně dostal do koupelny a pokusil se erekci zklidnit. Opatrně jsem pootevřel dveře pokoje a rozhlédl se, jestli je někde v okolí moje sestra. Nikde nebyla, tudíž ještě pořád musela být u své kamarádky. Přes celý obývací pokoj jsem se dostal do koupelny, kde jsem si odložil svůj župan a podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal jsem příšerně, moje vlasy byly mastné, dlouho neumyté, pod očima jsem měl děsně velké fialové kruhy. Přisunul jsem se blíž k zrcadlu, abych se podíval na své zarudlé oči, avšak jsem omylem shodil sestřiny laky, barvy, šampóny a další různé přípravky na vlasy. Klekl jsem si, aybch mohl lahvičky posbírat. Když jsem se snažil zvednout, něco mi to nemohlo dovolit. Tedy spíš někdo.

Nade mnou nestál nikdo jiný než Louis. Pořád jsem nevěděl, co tady dělá, ale moc dobře jsem věděl, proč tu nade mnou stojí nahý a co chce. „Včera jsi byl moc zlobivý, Harry.“

„N-nebyl, byl jsem op..“ Louis mě odmlčel dravým polibkem. „Ne, Lousi, teď není vhodná chví…“ a znovu. Líbal mně po obličeji, což jsem nechtěl, zrovna teď ne.  Ovšem jsem ho neumlčel, líbilo se mi to a jemu zřejmě taky. Líbal mně už všude a také k tomu měl možnost, když jsem byl celý nahý. Při olizování mého podbřišku se mi penis postavil o trochu víc, než jsem to měl doteď. „Copak, copak, tvůj kamarád tě zlobí?“ Bože proč to dělá? Je to vůbec Louis? Vůbec to není ten Louis z mého snu. Chováním se mu vůbec nepodobal. Nadechl jsem se. „Budeš mě teď poslouchat?“

„Možná.“ Odpověděl jsem. „Budeš muset.“

„Co když ne?“

„Bude následovat trest.“

„Louisi, tohle je trapný, nechej toho. Chci se osprchovat, ne si hrát.“ Chtěl jsem ho, hrozně moc. Chtěl jsem, aby byl můj pán a já jeho. Ale nechtěl jsem udělat stejnou chybu, jako ve svém snu. Bál jsem se, že bych se znovu probudil. Zavřel jsem oči, aby mé slzy nemohly z mých znovu zaslzených očí ven. Znovu jsem si nasadil župan a vyběhl z koupelny zpátky do mého pokoje.