Amnesia

Chapter 16 - Co se to se mnou děje?

Miluju vás všechny <3 Už skoro 10.000 přečtení :') moc vám fakt děkuju.. nikdy jsem si takového nečekala. Příští týden jsou Vánoce a tak jsem si řekla, že bych vám teda jako dáreček napsala vánoční kapitolu. ^-^ Pokud souhlasíte napište do komentářů slovo kuře. Nevím proč, ale okay. Konec mých otravných keců, enjoy it xoxo

Domů jsme přišli až kolem páté, avšak mámě to nevadilo. Měla vyluxováno, utřený prach, vytřeno a uklizeno, tak jak jsem to v životě u sebe doma neměl. Hned když jsme přišli domů, odbyla nás, protože jsme po bytě prošli ve špinavých a mokrých botách od sněhu. „Vyzujte se!“ řvala na nás. Pamatuju si, jak nás takhle kárala každou zimu, když jsme byli menší. Jako by to bylo včera.

Stromek jsme do schodů nesli s Louisem sami, sáňky jsme nechali ve sklepě. Položili jsme ho vedle krbu, kde pro něj byl připravený stojan. „Co kdybychom ho po večeři ozdobili?“ navrhla Gemma při večeři. Všichni jsme souhlasili, přece jenom je zítra 24. Prosince a zítra jdeme s Louisem do práce, takže bychom to nestihly. Mamka připravila výtečnou večeři v podobě pečených brambor s kuřecím grilovaným masem. Gemma jako vegetariánka měla svůj oblíbený šopský salát, i když nechápu, jak jí to může chutnat. Když jsem ho jedl poprvé, měl jsem pocit, že se pozvracím. „Miláčkové co byste si přáli, aby vám Father Christmas přinesl?“ Zamyslel jsem se. Upřímně? Měl jsem všechno, co jsem si přál. Milujícího přítele, šťastnou rodinu, dobrou práci. „Nic nechci,“ odpověděl jsem nakonec. „Já bych si přála něco, co by nám Otec Vánoc přinést nemohl. Tuhle chvilku si chci zarámovat. Jsme spolu hezky po hromadě, celá rodina. Láska, která tady kvete, nás hřeje,“ při tomhle jejím proslovu se dívala na nás s Louisem, „mám vás všechny moc ráda. Doufám, že chvílí jako je tahle. Dej bůh štěstí všem.“ Řekla to moc krásně. „My tebe taky mami.“
„A co ty Louisi?“ Louis odešel do pokoje, všichni jsme byli zmatení, nevěděli jsme, co dělá. Za cvhilí mě zavolal. „Harry? Pojď sem, prosím.“

Poslechl jsem ho. Odsunul jsem se s židlí, vstal a vydal se do pokoje. „Zavři za sebou,“ ozvalo se z tiché místnosti. Louis seděl na posteli, vypadal stejně jako u večeře, akorát měl na hlavě santovskou čepičku. V ruce něco držel, nějakou rostlinku. Jmelí? „Takže. Co chceš k Vánocům ty?“ Sedl jsem si na postel, kousek od Louise, kde seděl. Docela jistě jsem se k němu naklonil.  Rty se mu chvěly. V koutcích očí měl slzy. Dívali jsme se na sebe. Louis sotva dýchal. A potom… Louis dal malou rostlinku jmelí nad nás a naše těla se k sobě začala tisknout. Líbali jsme se a líbali a celý svět kolem nás se rozplýval. Za chvíli jsme se, od sebe bez dechu odlepil. „Harry. Všechno co chci k Vánocům, jsi ty.“
„Proč brečíš ty trdlo?“ Opravdu, Louisovy oči se třpytily jako mohutný oceán, osvícený půlnočním měsíčkem. „Milu…“ Louis nestihli ani říct sladké miluji tě, protože jsem se ho chtěl znovu dotýkat. Takovou husinu jsem z něho v životě neměl. Bylo to dokonalé. „Veselé Vánoce, miláčku.“

 Šli jsme spát hodinu poté, co jsme se dodívali na náš oblíbený seriál. Bylo jedenáct, když jsme ulehli do naší postele, přesto jsme ani jeden nebyli unavení. „Louisi?“
„Ano?“ Byli jsme pod jednou dekou, naše těla se dotýkala a bylo nám příjemné teplo. „Mrzí mě, že jsem na tebe byl ohledně Zayna naštvaný. Mrzí mě to.“
„Nevím, o čem teď mluvíš, Harry.“ Lže mi. „To jak jsi dneska odešel se Zaynem.“
„Harry, ale já žádného Zayna neznám.“ Nevím, co to tady vykládá. Vymýšlí si. Jenže Louis by mi nelhal, tak co se to sakra děje?
„Co? Ten kluk s olivovou pletí, se kterým jsme se seznámili v té hospodě.“
„Myslíš, tu hospodu, kde byla Melissa s Liamem?“ Kývnul jsem. „Tam jsme byli jenom my čtyři.“
To není pravda. Nejsem blázen. „Běž spát, ano? Ráno si o tom popovídáme. Dobrou.“

Zavřel jsem oči, jenže jsem nad tím dlouho do noci přemýšlel. Nejsem šílený, to opravdu ne, jenže co se to děje? Vůbec jsem nemohl zamhouřit oči. Po dlouhé námaze jsem přece jenom usnul.

 Byl jsem v malé místnosti. Na zdích byli obrazy, které měli zobrazovat jakési útržky. Nevěděl jsem přesně, oč se jedná, byl jsem zmatený.
„Zabiju tě,“ ozvalo se. A znovu. Otočil jsem se dvakrát dokola, místnost byla, ale stejně prázdná. „Louisi? Co tady děláš?“ Uviděl jsem ho. Byl oblečený v černém kabátě, v šedých džínech. Neposlouchal mě. Vypadal, jako kdyby mě neviděl. Zavolal jsem na něj ještě jednou, ale žádná odpověď. „Věděl jsem, že to chceš udělat.“
„Co?“ Otočil jsem se. Za mnou stál Zayn. Ten vypadal, jako kdyby utekl z vězení – měl oranžovou kombinézu a na levé straně prsou měl napsaná číslo. 74671. „Udělej to,“ pokračoval Louis. Očividně mě neviděli, byl jsem pro ně duch, nebo tak něco. Zayn měl ještě krátký proslov, ale slyšel jsem z toho každé páté slovo. „Prosím.“ Nechápal jsem, proč Louis prosí. Zayn kývl, zašátral v kapse, od oranžové kombinézy a něco z ní vytáhnul. Vytáhnul pistoli. Snažil jsem se ho nějak zastavit, ale marně. Bylo pozdě. Zayn Louise zastřelil. Začal jsem panikařit. Klekl jsem si k němu a hladil ho po vlasech. V očích měl slzy, stejně jako já. „Louisi. Neopouštěj mě.“

Probudil jsem se celý mokrý a zpocený. Zařval jsem, čím jsem probudil Louise, spící vedle mě. „Harry, co se stalo?“ Louis byl živý, zdravý a vedle mě. „Jenom neční můra.“ 

Věnováno Denči a Kájušce <3.