Amnesia

Chapter 3 - Promiň

Tenhle díl je trošku delší, so enjoy it xoxo 
Btw. Každou středu budu přidávat nový díl, protože vůbec nestíhám. I'm sorry, love you guys

Louis byl oproti mně hrozně malinký. Řekl jsem mu, aby podal kečup, který jsem uschovával v nejvyšší polici, takže si musel stoupnout na špičky, aby tam mohl dosáhnout.

„Harry, pomůžeš mi s tím?“ jenom jsem se usmíval, protože přesně tohle jsem chtěl. Chytil jsem ho okolo pasu a nadzvedl ho. Byl lehoučký.
Pizza se pomalu pekla v troubě, bylo skoro jedenáct večer a na mě už padala únava. Seděli jsme u stolu a povídali si.
„Víš Harry, moc ti děkuju, že mě tady necháš bydlet.“
„Nemáš za co.“
„Ale ano mám. Akorát ti to nemám jak splatit“ podíval jsem se na něj.
„Prosím tě, nemusíš!“
„Ale ano. A stejně bych si měl najít práci. Jenže jsem bez maturity. A to je v háji.“
„Ne nic mi platit nebudeš. Ale pokud práci opravdu chceš, tak pracuju jako fotograf, což jsem ti už říkal, a fotím modely. Pro jeden časopis. No šéf by pro tebe našel určitě místo. Plat by opravdu vysoký. Tak co souhlasíš?“
Louis kývl. Nastala zase ta trapná chvilku ticha, kde jsme se jeden druhému dívali do očí a nemohli jsme ze sebe pustit oči. Přesně tuhle krásnou chvilku něco pokazí. Tentokrát hotová pizza.
Zvedl jsem se a došel pro ni. Rozkrojil jsem ji na osm dílků a ty jsem položil na talíř. Ještě pálily.
„To krásně voní.“  

Talíř s kousky pizzy jsem Louisovi podal na stůl a jako hladový vlk se do ní pustil.
„Harry je to strašně výborný.“
„Dělali jsme to spolu, takže to musí být výborný.“
Louis seděl a přejídal se pizzou, já už jsem takový hlad neměl. Raději jsem se na něho díval. Jak jedl. Taky bych ho snědl.

Připadal jsem si jako otec. Otec co vlastnil toho nejúžasnějšího syna. Ukládal jsem ho do postele, krmil ho, staral se o něj. Uběhl měsíc od doby, co ho pustili z nemocnice ke mně. Neuběhlo dne, kdy bych si na něj ztěžoval. Byl zlatíčko. A dneska jde se mnou poprvé do práce. Jenže v tom je háček. Neřekl jsem mu o čem je časopis, do kterého fotím. Je to porno časopis. A já ho budu fotit nahého. Děsně se bojím, co na to řekne. Měl jsem mu to říct, hned jak jsem mu sdělil, že pro něj práci mám. Byl tak šťastný, že jsem mu neřekl všechno. Doufám, že se na mě moc nenaštve.
„Vstáváme, boo.“
„Odkdy mi říkáš boo, Harry?“
„Odteď. A pohni nebo přijdeme pozdě. Víš, mám pro tebe překvapení. Ale řeknu ti ho až ateliéru.“
Louis se protáhl a zívnul.
„Jaký?“ byl zvědavý.
„To je tajný. Ale nebudeš se zlobit? Nebudeš?“
„Nebudu“ usmíval se.

Bylo půl desáté a v deset jsme měli být v ateliéru. Čekal jsem na Louise, který se nestihl nasnídat, protože ten trouba usnul.
„Pohni, ty idiote!“
„Běž do prdele Harry“ nevěděl jsem, jestli to myslí doslova, ale raději jsem to nechal být. Zasmál jsem se mu.
Louis vypadal neuvěřitelně úžasně. Byl ve smokingu, vlasy měl jako vždycky, jenom mi přišly trošku jinačí. Sám o sobě vypadal jinak. Krásněji.
„Páni tobě to sluší.“
„Ehm. Dík“ uculil se.
„Půjdeme?“
„Dobře. Harry?“ Podíval jsem se na něj. „Ano, boo?“
„Jsem nervózní.“
„Proč? Budu tam s tebou.“
Usmál se. Zase. Měl nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl.

 Do ateliéru jsme přišli lehce po desáté. Všichni už na nás čekali.
„Dobrá ráno Harry“ slyšel jsem asi pětkrát.  S Louisem jsme pokračovali úzkou chodbou. Na konci byly skleněné dveře, kde byla kancelář mého šéfa. Zaťukal jsem a z místnosti se ozvalo hlasité „Pojďte dál.“
Gestem jsem ukázal na Louise, aby zůstal. Přece jenom znám šéfa docela dost a Louis je tady poprvé.
„Dobré ráno Harry.“
„Vám taky.“
„No dneska s sebou mám. Ehm. Toho kamaráda.“
„Tomlinsona?“ kývl jsem.
„No dobře, běž se připravit a zavolej mi ho sem.“
Beze slova jsem vyšel z kanceláře a pošeptal jsem Louisovi do ucha: „Běž dovnitř.“

 Uběhla asi hodina, já už jsem měl všechno připravené. Jenom počkat na Louise. Bude na mě naštvaný? Určitě jo. Nedivil bych se mu. Těším se na něj. Doufám, že si to nerozmyslí.
Přišel. Mě na sobě sametový župan. Nerozmyslel si to.
„Harry.“
„Louisi.“
„Jsem připravenej, ty kreténe.“
„Louisi.“
„Proč si mi to neřekl, ty bastarde?“
„Já. Já nevím.“
„Víš. Víš co buzera…“ nestihl doříct slovo a já ho políbil. Měl teplé, příjemné rty. Líbal úžasně-
„Co jsi udělal?“
„Louisi.“
„Neříkej pořád dokola moje jméno!“
„Promiň boo.“
„Neříkej mi tak!“ mlčel jsem. Chtělo se mi brečet.