Amnesia

Chapter 8 - Ten, kdo krade naše sny, ten nás zabíjí.

Nemohl jsem spát. Celou dobu mi v hlavě zněl Louisův hlas, který pořád dokola a dokola, opakoval Zayne, Zayne, Zayne. Louis spal ve vedlejší místnosti, takže jsem měl dneska svojí postel sám pro sebe. Celou dobu jsem se díval do stropu, do mobilu a ven z okna. Nemohl jsem vůbec zamhouřit oči, i když se mi spát docela chtělo. Podíval jsem se na mobil a čas jasně ukazoval 5:58. To už je tolik? Touhle dobou jsem dřív chodíval běhat. Vždycky se mi nechtělo, ale nějak jsem se dokopal a chodil jsem.

Bylo půl sedmé a já jsem byl oblečený, obutý a šel jsem se projít. Musel jsem si jít provětrat hlavu. Nechtěl jsem si rozčesávat vlasy, protože jsem je měl rozcuchané, tak jsem si na hlavu nasadil čepici – víceméně, venku byla pořád zima. Vyběhl jsem ven a zastavil jsem se. Doma jsem si zapomněl klíče! Já jsem takový idiot. Ani mobil jsem si nevzal. Doufám, že až přijdu, Louis bude vzhůru. Rozběhl jsem se a běžel jsem na cyklostezku, která byla posypaná pískem, proti skluzu asi jediná v mém okolí.
Uběhnul jsem asi sedm kilometrů, už jsem nemohl, ale běžel jsem dál. Na Louise jsem přestal úplně myslet, už si ani nevzpomínám, proč jsem byl na něj naštvaný. Běžel jsem dál a doběhl jsem na konec cyklostezky, kde byl motel. V životě jsem tady na tomhle místě nebyl, takže jsem si připadal nejistě. V mém okolí nebyla ani živá duše. Tohle místo mi připadalo opravdu divné. Kousek ode mě, byla lavička, na kterou jsem si sedl, protože mě začaly bolet nohy. Seděl jsem dál a pozoroval jsem východ slunce. V zimě je to opravdu nádherné. Ráno nesněžilo a sníh už začal pomalu tát. I když se blížily Vánoce, dneska to tu vypadalo, jako kdyby měla začít jaro. Zavřel jsem oči, opřel se o lavičku a přemýšlel jsem.
„Louisi? Kde jsi byl? A proč jsi přišel tak pozdě?“ zeptal jsem se. „Víš. Chtěl jsem ti koupit dárek k Vánocům. Všude měli zavřeno, tak jsem jel do centra Londýna a pak mi ujel autobus. Ale hlavní je, že jsem tady, no ne?“ Usmál jsem se a něžně jsem Louise políbil do vlásků. „Běž spát, prosím.“ Louis se uculil a lehnul na gauč a já na něj hodil přikrývku a šel jsem do svého pokoje. Otevřel jsem si okno, protože mi bylo hrozné teplo. „Tobě je vedro, Harry?“ uslyšel jsem. Otočil jsem se. Na mojí posteli ležel polonahý kluk, který mi byl hodně povědomí. Měl černé vlasy, které měl rozcuchané, vousy, které ho dělaly starším a dokonalé tělo. Měl svůdný úsměv a jasně hnědé oči. „K-kdo jsi?“
„Ty, si mě nepamatuješ?“ mrkl na mě. „Upřímně? Jsi mi povědomí, ale nemůžu si vzpomenout,“ ucuknul jsem pohledem na jeho postavu, nemohl jsem na to tělo přestat zírat. „No tak. Koukni se, víš. Harry.“ Podíval jsem se. Ležel pořád ve stejné poloze, ale někdo ho držel v objetí. A ten někdo byl Louis. Seděl na něm, taky bez trička. Sevřel se mi žaludek a bylo mi vážně špatně. „Miluju tě, Zayne.“
„Zayne“ „Zayne“ „Zayne“ „Zayne“ pořád dokola opakoval tohle jméno a se mou se začal celý svět točit. „Harry?“

Otevřel jsem oči a nade mnou stála nějaká holka. Zprvu jsem ji nepoznal, ale byla to Melissa – ta servírka v hospodě Deer. „Co tady děláš? Zeptala se.“ Zívnul jsem si a protáhl se. „Oh, ahoj Melisso, no šel jsem běhat a asi jsem tady usnul“ podala mi ruku, měla ji v rukavici, takže po jejím doteku mi bylo teplo. „Jsi celý studený, chceš se zajít nasnídat? Můžeme si popovídat,“ nechtělo se mi mluvit, tak jsem jenom kývnul a zvedl se.
Šli jsme asi pět minut, do nějaké části Londýna, kde jsem v životě nebyl. Bylo to tady hezké a naladěné do vánoční atmosféry.
Do Vánoc sice zbýval týden, ale všude okolo nás byly stánky, které prodávaly punč, cukroví, horou čokoládu a sem tam i malinké dárečky. Tuhle vánoční pohodu mám rád.

Sedli jsme si k malému stolečku, který měl vínově červený ubrus, ubrousky sladěné k celému baru a menu, po kterém se Melissa vrhla.
„Dáš si něco? Platím“ kývnul jsem hlavou a ona mi podala menu. Hlad jsem moc neměl, i když bych něco malého zakousnul. „Dám si kávu s mlékem prosím. A k tomu croissant nebo něco takového. Nemám vůbec hlad“ Melissa nekývla, ani se neusmála, ale vytrhla mi menu z ruky. „Jo, dobře. Já si dám asi to samé.“
Popíjeli jsme kávu a já jsem si jí svěřil. I s tím divným snem. Věděla snad všechno, možná až moc. Ani nevím, proč jsem se svěřil jí, ale potřeboval jsem to ze sebe dostat. „Harry, Louis tě určitě miluje. A jestli byl v noci opilý, určitě se přeřekl. Šel k doktorovi, ne? Mohl tam být kdokoliv, kdo se tam mohl jmenovat“ nepila se svého šálku kávy a usmála se. Celkem mě uklidnila, protože jsem měl hodně divný pocit. Ale ten je pryč. Jakmile přijdu, domů Louise pořádně obejmu a políbím. Přece jenom, je můj. Jenom můj.