Amnesia

Chapter 2 - Kam jsi zmizel?

Když jsme přišli ke mně domů, bylo už skoro sedm večer. Vůbec jsem nebyl unavený a Louis očividně taky ne. Ukázal jsem mu všechny místnosti včetně jeho nového pokoje. Byla to veliká místnost s velkou postelí uprostřed, malou televizí, pár knihoven a s bílou skříní.
„Opravdu ti nebude vadit, že budeš spát na gauči, Harry? Já to přežiju.“
„Ne! Vezmi si můj pokoj. Jsi host a hosti se musí mít dobře. Gauč mám veliký, takže to bude v pohodě“ nemohl jsem si pomoct, ale pořád jsem se na něj díval. Pořád jsme se na sebe dívali. Nemohl jsem z něho odrhnout oči.
„No já si půjdu vybalit“
Kývl jsem mu a šel jsem do kuchyně, abych nám něco ukuchtil k večeři. Vůbec jsem netušil co uvařit a proto jsem otevřel lednici, abych se podíval, co doma mám.

Byla prázdná. Jako obvykle.

„Louisi?“
„Ano, Harry?“ ozvalo se z pokoje.
„Musím pro něco zaběhnout do obchodu, vůbec nic tady nemám k jídlu. Počkáš tady?“
„Počkám“ odpověděl „Já počkám.“
Venku začínala být velká zima, takže jsem si musel, vytáhnou starý kabát. Oblékl jsem si ho, strčil do kapsy peněženku a vyrazil jsem.

 Stál jsem u pokladny a přemýšlel jsem. O tom jak se mi Louis moc líbí. Znám ho teprve pár dní, ale je pro mě nejdůležitější osoba na světě. Zamiloval jsem se do něho.
„Dělá to 4.90 Liber prosím“ poprosila prodavačka. Vyhrabal jsem kreditku a podal jsem jí ji. Co nejrychleji jsem vyběhl z obchodu, abych mohl zase vidět Louise.

 Odemkl jsem byt. Bylo půl deváté. V celém bytě byla tma a naprosté ticho. Bál jsem se, že se mu něco stalo.
„Louisi?!“ zakřičel jsem. Nic se neozvalo. Běžel jsem do jeho pokoje. Bylo zamčeno. Sakra. Rozbrečel jsem se. Co se asi stalo?
Někde jsem musel mít náhradní klíč od pokoje, tak jsem běžel na chodbu, kde jsem si schovával veškeré náhradní klíče za celý můj život. Otevřel jsem šuplík, ve kterém bylo hrozně moc klíčů, ale věděl jsem přesně, který je od mého pokoje. Ten jediný černý klíč. Hned na první pohled jsem ho uviděl. Šáhl jsem po něj a běžel zpátky k mému teda k jeho pokoji. Odemkl jsem dveře a k mému překvapení Louis nikde nebyl. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zpanikařil jsem. Kam mohl jít? Proč odešel? Kde asi teď je? Tyhle otázky mi pořád lezly hlavou. Rozbrečel jsem se. Sedl jsem si na postel a přemýšlel jsem. Najednou jsem uslyšel malinké ťukání. Šlo to z mého balkonu. Utřel jsem si slzy, zvedl se a přesunul se ke dveřím na balkon. Přes skleněné dveře jsem na studené zemi spatřil Louise.
Byl smotaný v klubíčku na zemi. Otevřel jsem mu dveře.
„Harry, ty jsi mě zachránil“ zachraptil chladným hlasem.
„C-co se stalo? Bál jsem se.“
„No nic. Jenom jsem se chtěl, nadechnou čerstvého vzduchu a nevěděl jsem, jak mám otevřít okno. A nějakým způsobem jsem se zavřel tady a nešlo mi otevřít.“
Zasmál jsem se. „A proč jsi začal plakat, Harry?“
„No. Víš. Dneska jsem tě dostal do péče a asi bych hodně pikal, kdyby se ti něco stalo“ zalhal jsem.
„Aha“ vypadl trošku smutně, což mě potěšilo.
„Inu máš hlad?“ Louis kývl hlavou. „Koupil jsem nám potřebný suroviny, takže si můžeme ukuchtit pizzu. Máš ji rád?“ usmál jsem se.
Olízl se a kývnul. To se mi na něm líbilo. Byl strašně roztomilý.
„A není na večeři pozdě?“
„Ne, Louisi. Na večeři není nikde pozdě.“

Podal jsem mu ruku a zvedl ho ze země. Měl ledové ruce. Jeho dotek mi způsobil zvětšení tepu. Lapal jsem po dechu a chtěl jsem ho políbit. Jenže jsem nemohl.