How to earn kitten's trust ✓ || Changki | YuMark

Changki 7

Kihyun

Snažím se nemlaskat a nehltat, ale nejde to, když je ten losos tak výborný. Je to skoro jako odměna za to, že jsem na něj celý den čekal a nic jsem u toho neprovedl. Sním úplně všechno a zapiji to smetanou, dokonce se přistihnu, jak tichounce předu. Byl jsem vůbec někdy tak spokojený? Myslím, že jsem se nikdy necítil líp. Ani sám sebe skoro nepoznám, nepamatuji si, kdy jsem naposledy předl nebo kdy jsem naposledy vrtěl ocasem, vždy jsem ho měl ustrašeně obmotaný kolem nohy, aby mi na něj nikdo nesahal.

U většiny hybridů je ocásek hodně citlivý, podle něj se dá velmi dobře poznat, jakou má hybrid náladu nebo jak se s konkrétním člověkem cítí.

Zvláštní je, že pokud hybrid k někomu cítí náklonnost tak to jde nejvíc znát na jeho ocásku, ten se totiž rád obmotává kolem osoby, kterou má hybrid rád. Ne, že by se mi to někdy stalo, ale slyšel jsem o tom. Nevím proč si začnu přestavovat, co by se stalo, kdyby se můj ocásek obtočil kolem Changkyuna. Přitom pomyšlení lehoučce zrudnu. Ya, proč na to myslím!

Když dojím, tak Changkyun vstane od stolu a odloží knihu, vezme moje nádobí a dojde ho uklidit. Dojdu si k topení a zase se na něj natisknu, zatímco si Changkyun sedne na sedačku a dívá se na televizi. Můj ocásek začne zase zvědavě vrtět, dojdu od topení k boku sedačky, která je od něj dál, opřu si o okraj sedačky hlavu a sleduju ho. Jak krčí obočí, když se zaposlouchá do toho, co říkají v televizi. Začnu si ho detailně prohlížet dokud...se na mě neotočí a neusměje se na mě s tím, jestli se něco děje.

„N-Nic, asi půjdu spát, dobrou." Vyjeknu a zaběhnu do ložnice, slyším jen jak z obýváku řekne překvapené a zároveň nechápavé ‚dobrou noc'.

Po snídani se nachystáme, abychom mohli vyrazit do města. Jsem trošku...nervózní, nikdy jsem takhle s nikým nešel do města...nakupovat...věci pro mě. Je to zvláštní pocit, vlastně celé je to zvláštní. Je mi s ním tak dobře...a on je tak trpělivý, nekřičí na mě a není na mě zlý, i když na něj zaprskám nebo se po něm oženu. Nikdy jsem nepoznal někoho milejšího.

Jdeme městem, je sice zima a lehoučce mrzne, ale obloha je bez mraků a lehoučce svítí sluníčko, je to moc příjemné. Changkyun mi půjčil bundu, tak je mi příjemné teplo. Pár věcí máme nakoupených, jde nám to rychle a já se cítím moc dobře. Tak příjemně mi nikdy nebylo.

„Kiki?" ozve se kousek od nás pobavený tón. Ztuhne mi krev v žilách, celý se napnu a přeji si nevědět, komu ten hlas patří. Changkyun se zarazí a překvapeně zamrká na mě i na muže, který k nám dojde. Postaví se vedle mě naproti Changkyunovi a já cítím, jak za mými zády pevně sevřel můj ocas, abych nemluvil. Snažím se nevypísknout a sklopím hlavu bolestí z toho, jak pevně drží můj ocas. „Už jsem si myslel, že tě neuvidím, proč ses nevrátil domů." Předstírá smutný tón a Changkyun se celý napne. Já...věděl, že o něj přijdu. Věděl jsem, ž e to není na vždycky. „Děkuju, že ses mi o něj postaral, ale je můj takže si ho vezmu domů." Zadívá se na Changkyuna, který smutně zakývá hlavou a pak ke mně smutně vystřelí pohledem.

„A-Ahoj, Kihyunnie." Smutně se na mě zadívá, chci se na něj podívat, chci, aby na mě viděl ten strach, aby věděl, že mě nemá pouštět, že potřebuju zachránit víc, než kdy jindy. Ale než mu stačím pohled oplatit, tak mě John chytí za ruku a táhne mě od něj pryč.

„Vážně sis myslel, že tě nenajdu? Jsi naivní." Škubne s mojí rukou a táhne mě do své vily, do které když vejdeme, tak do mě prudce strčí, že spadnu na zem. „Ale dobře, že jsme se potkali dneska, mám večírek s budoucími partnery mé firmy, takže alespoň budeme mít tebe jako rozveselení." Zasměje se. „Běž ze sebou něco udělat, vypadáš hrozně. A opovaž se večer dělat problémy." Vražedně se na mě zadívá. Zavolá ke mně jednu ze svých služebnic, která mi nachystá oblečení...pokud se tomu kusu hadru dá takhle vůbec říkat, vzhledem k tomu, že to zakrývá možná tak 10% mého těla. Posmrknu, když zůstanu v pokoji sám a zabalím se do Kyunnieho svetru, který mi dal na cestu do města.

Chci za ním. Chci zpátky za ním, slyšet jeho nádherný a hluboký hlas, chci cítit zase tu hřejivost jeho úsměvu.

„Kiki, je čas, dělej." Dojde John ke mně do pokoje, prudce rozrazí dveře a drapne mě prudce za ruku, aby mě vytáhl na nohy. Nehne to se mnou, cítím jen tu lehkou bolest, ale víc mě bolí srdce...když vzpomínám na to, jak dobře mi bylo, když jsem byl u něj. Cítil jsem a byl jsem v takovém bezpečí.

Snažím se být nenápadný celou dobu večírku, ale ne, že by to moc šlo, nejhorší to začne být, když začnou být všichni opilí. Oplzlé a nadržené pohledy mířené na mě...snažím se to ignorovat, ale třesu se strachem a snažím se vymyslet plán. Musím s tím něco udělat.

„Jasně, vezmi si ho nahoru," zasměje se John. „když se bude vzpírat, tak ho prašti, občas potřebuje ukázat, kam patří." Zasměje se a probodne mě pohledem, bráním se, když mě chce jeden z nich za ruku vléct do pokoje, ale dá mi pěstí, tak se snažím nezkácet na zem a ignorovat natržený ret.

Táhne mě dlouhou chodbou. To ne...ne znovu, nechci zažít ten strach, nechci, aby se zase schylovalo k tomu, že mě znásilní...to ne. Vždycky se něco událo tak, že mě nakonec neznásilnili, ale...nemůžu čekat, že se samo něco stane. Vidím, jak na konci chodby, kde je zadní vchod do zahrady, vychází ochranka. Nadechnu se, pokud tohle nezvládnu...tak tu umřu. Odstrčím u sebe toho chlapa, kopnu ho do rozkroku a rozběhnu se k otevřeným dveřím do zahrady, podaří se mi proběhnout kolem ochranky, než se vzpamatují a běžím co mi síly stačí. Zastavím se u popelnice na které byl svetr, co mi Kyunnie půjčil...ten hajzl nakázal uklízečce, aby vyhodila moje oblečení. Drapnu ho a přehodím přes sebe a běžím dál. Jsem úplně na druhé straně města, takže mi cesta zabere dlouhou dobu a kolikrát už mám pocit, že nezvládnu dál běžet, ale musím...co nejdál odsud a co nejblíž k němu.