How to earn kitten's trust ✓ || Changki | YuMark

Changki 1

Kihyun

Je zima, ani si nedokážu představit anebo uvědomit, kolik může být stupňů. Hustě prší a já i přes tričko cítím ty ledové kapky, které jsou skoro jako ledové ostří, které se zabodává do mé kůže. Zatřesu se a schovám se za strom, rozhlížím se kolem sebe, jestli mě někdo nesleduje. Vypadá to, že už to vzdali...díky bohu.

Být kočičím hybridem mi nikdy nevadilo, bylo to super...být člověk, ale zároveň i kočka, ale...čím starším jsem se stal, tím víc jsem přicházel na to, že svět není až tak růžový a hezký, jak jsem si do teď myslel. Dokud jsem byl dítě, tak to bylo fajn, lidi se kolem mě neustále točili, šíleli z mé roztomilosti, rvali si vlasy, abychom se já i ostatní hybridi mohli dostavit třeba na oslavu narozenin jeho dítěte. Bylo to...hezké.

Ale po dospělosti už nebyli lidé, kteří by po nás až takto toužili...a tak jsem se tam poprvé dostal, když mě sebrali na ulici. Že útulek pro kočky je hrozné místo? To může říct jen někdo, kdo nebyl v útulku, tak tomu říkali, pro hybridy.

Je to něco jako ten nejzašlejší a nejstarší dům na světě a zároveň vězení. Jídlo jsme dostávali jednou za tři dny, někdy za víc. Ale nikdo z nás si nemohl dovolit ztěžovat, pokud se někdo z nás jen zmínil, že má hlad nebo žízeň, dostávali jsme bití. Není ani divu, že už o nás nikdo nestojí, ouška i ocásky má většina z nás plné jizev, některé jdou vidět víc, některé méně. Obzvlášť, když nás na Vánoce nechávali hladovět a pak nás nutili, abychom se prali mezi sebou, ten kdo vyhrál dostal jídlo.

Někdy jsem přemýšlel, jak jim to mohlo procházet? Proč jsme neměli zastání? A pak mi to došlo...o hybridy už prostě nikdo nestál, neměli jsme nikoho, kdo by se pral o naše práva nebo se zajímal o to, jak žijí nebo spíš musí žít hybridi, kteří nemají pány.

Dřív jsem si to moc přál. Mít pána, někoho, kdo se o mě bude starat a rozmazlovat mě a komu tu starost a něhu budu moci oplácet. Ale se mnou se život nemazlil a já poznal, že tohle se mi nikdy nestane. Holt ne každý hybrid se může dočkat happy endu.

Ale podařilo se mi to...podařilo se mi utéct. Jsem volný, už nejsem součástí toho útulku. A už nikdy nebudu, nic na světě mě nepřiměje, abych se nechal znovu polapit a dovést tam. Už nikdy. Raději umřu, než abych se tam vrátil.

I když je mi smutno z toho, že jsem tam Marka musel nechat. Mark byl jediným kamarádem, se kterým jsme drželi při sobě. Byl vždycky slabší než já, neuměl se s někým poprat nebo si sám obstarat jídlo, na to měl mě. Ale útěk ve dvou je moc riskantní a oba víme, že kdyby chytli při útěku jednoho, tak chytí i druhého nebo...bůhví, co by vlastně udělali tomu, koho by chytli. Ale připravil jsem mu půdu, půdu na to, aby mohl za nějaký čas taky utéct. A já doufám, že se jednou také sejdeme a třeba..už nám bude dobře.

Když doběhnu k městu, tak si vezmu mikinu a s ní si nasadím i kapuci, aby mi nebyly vidět uši a snažím se pod ni nějakým způsobem schovat i ocas.

Sednu si na patník a obejmu si rukama kolena. Je moc zima...co vlastně hodlám dělat sám v cizím městě, když nic nemám...?