Recenze /UKONČENO/

Konec

Když jsem s recenzemi tady na wattpadu začínala, pamatuju si, jak jsem dobrovolně trávila každou volnou minutu tím, že jsem si na papír zapisovala všechny možné poznámky k příběhu, který byl zrovna na řadě. Ležela jsem v tom hodiny a neskutečně mě to bavilo. Recenzovala jsem ráda, dost rychle a postupem času snad i docela kvalitně. Jenže pokud sledujete moje recenze už trochu delší dobu, víte, že nakonec se to tak trochu změnilo.

První krok k tomu bylo, že se na mě navalilo hrozně moc objednávek, bylo jich snad třicet, a já nakonec nemohla jinak než recenze zkrátka a dobře na nějaký čas uzavřít. A jak někteří víte, z původních dvou měsíců, po kterých jsem plánovala zase otevřít, se staly skoro dva roky. Což je opravdu velký rozdíl. A teď, teď jsme na konci těch dvou let, já se dívám na padesát dva recenzí, které jsem za tu dobu udělala, a v hlavě mi zní jedna jediná věta.

Musím s tím skončit.

Musím s tím skončit, protože už to dál nezvládám.

Zkusím to vysvětlit. Pocity, které mě při recenzování kdysi provázely, jsou teď už nejspíš nenávratně pryč. Když strávím celý den sepisováním sáhodlouhého názoru a detailním rozebíráním každého detailu něčího příběhu, necítím se nadšená. Ne. Cítím se unavená. Unavená a vysílená po celodenním výkonu, během kterého jsem se snažila opravdu pomoct a dát autorovi kvalitní rady do psaní. Jsem vyčerpaná a mám pocit, jako by ze mě ta recenze vysála veškerou sílu a energii - a co je snad ještě podstatnější, chuť do psaní.

A to nechci. To opravdu, opravdu nechci.

Víte, mám jeden příběh, svoji srdeční záležitost. Kdykoli se mi nechtělo psát snad nic, na něj jsem náladu měla téměř vždycky. Téměř. A přece se mi včera stalo, že jsem zjistila, že chuť psát ho nemám. Opravdu nemám. Celý den jsem strávila psaním v pořadí padesáté druhé recenze a byla jsem tak vyřízená a pořád ještě jsem, že nemám sílu už ani na něj. A tohle se nestalo poprvé. Stává se to prakticky pokaždé, když dodělám recenzi. Veškerá chuť do psaní je najednou úplně pryč, nevím proč, ale je, prostě mizí jako mávnutím kouzelného proutku, a to mým příběhům zdaleka neprospívá.

Pomáhat lidem skrz recenze je fajn. Moc fajn. Ale když budu upřímná, nechci recenzemi nahradit vlastní psaní, to opravdu nechci. A přesto to dělám, zase a znovu, kdykoli se dokopu k tomu, abych nějakou sepsala. Na konci zůstanu unaveně ležet bez chuti a síly psát ještě cokoli dalšího. Myslím, že to je i důvod, proč mi každá další recenze zabrala tolik času. Totiž, ani ne tak samotná recenze jako spíš přemlouvání sebe sama, ať ji už konečně udělám.

Takže abych to tak nějak shrnula. Já už takhle dál nemůžu. Zaprvé, už mě to skoro ani netěší, když recenzi dodělám. Zadruhé, sežere mi to hrozně moc času, o dost víc, než když jsem začínala, protože teď jsou recenze delší a mnohem podrobnější a rozepsanější. A zatřetí, zbavuje mě to veškeré chuti do vlastního psaní, v tomhle směru mě to prostě hrozně ubíjí a já to dál už nesnesu.

Díky recenzím jsem našla spoustu opravdu úžasných příběhů, dokonce i můj vůbec nejoblíbenější. Díky nim jsem poznala spoustu skvělých lidí včetně nejúžasnější osůbky, jakou znám. Díky nim se toho stalo opravdu hodně. Nelituju jediné minuty, kterou jsem recenzováním strávila, i když to tak možná teď neznělo. Ráda jsem všem těm lidem pomohla, byl to skvělý pocit, že dělám něco (snad) opravdu smysluplného a nápomocného. Jenže když už v něčem dál pokračovat nejde, prostě to nejde.

Netvrdím, že končím úplně napořád. Je vlastně celkem dost možné, že se za nějakou dobu vrátím a pustím se do toho znova. Až si odpočinu, nechám to všechno za sebou a nebudu se muset děsit, že už zase něco nestíhám (což se teď dělo dva poslední roky téměř v kuse). Ale prozatím prostě potřebuju skončit. Potřebuju skončit, nadechnout se a nechat tuhle etapu svojí ,,wattpad kariéry" za sebou. Byla to nesmírně zajímavá etapa, která mi toho dala strašně moc a doufám, že dala něco i všem těm, kteří si nechali příběh zhodnotit nebo moje recenze sledovali.

Takže tímto se s vámi na dobu neurčitou loučím. Jste všichni skvělí, mám vás ráda, děkuju za podporu a všechna slova chvály, co jste mi kdy řekli, a kdo ví, třeba se tu zase jednou uvidíme. Doufám, že jste moje rozhodnutí pochopili, a prozatím se mějte hezky. A já jdu žít!

Vaše zuzis7