Fake boyfriend [JB]

1.Kapitola

V médiích máte naší hlavní hrdinku, Chloe :)

,,Ale no tak," naléhá na mě Hannah ,,není zas tak špatný."

,,Jo je, je divný a inteligence taky moc nepobral." vzpírala jsem se, jak jen jsem mohla.

,,Moc to přeháníš." protočí očima.

,,Já jo!? Tak se na něj koukni!" zasyčela jsem a podívala se na něj.
Rozbaloval si svačinu ze sáčku a přihlouple se usmíval. Jako vždycky.

,,Fajn, je trochu zvláštní, ale je milý a je to gentleman." snažila se ho obhajovat.

,,Když se ti tak líbí, tak ho pozvi ven ne?" ušklíbnu se na ni.

,,Ehm...to je dobré, já ti ho nechám." přemístí pohled k oknu.

Pro sebe si zavrčím a radši se soustředím na učitelku, která právě vešla do třídy a začala přednášet.

Neustále na sobě cítím Timův pohled a snažím se vypadat, že o ničem nevím.

Objasním Vám situaci. Jsem ve druháku na střední a dozvěděla jsem se, že se líbím jednomu strašně divnému klukovi z naší třídy. Jmenuje se Tim Slowny. Je nesmírně otravný a vtírá se snad všude. Furt za mnou chodí s hloupými dotazy, vždy slušně, ale stručně odpovím, aby to nevypadalo, že jsem zlá nebo se ho snažím od sebe odehnat. Netuším, jak se ho nenápadně zbavit, ale rozhodně na to musím brzo přijít, než mě pozve někam ven.

*

,,Chrisi, mám průser. Líbím se Timovi." zakřičím ve dveřích přes celý dům.

,,Ale zlatíčko, to je skvělé. Tim je opravdu milý chlapec. Musíš mu dát šanci." vlétne za mnou do chodby mamka. Protočím očima nad jejími slovy.

,,Ty jsi Chris?" zeptám se přidrzle. Jen si povzdechne, mávne rukou a odejde zpět do kuchyně.

Zajdu se podívat do obýváku po Chrisovi. Chris je můj, o dva roky starší, bratr, ale dostal odklad, takže chodí do třetího ročníku. Naštěstí na jinou školu než já, ale máme dobrý vztah.
Samozřejmě sedí před televizí, spolu s jeho kamarády a hrajou nějakou střílečku.

,,Tak to máš hodně blbý, ségra." krátce se zasměje a dál se soustředí na hru.

,,Kdo je Tim?" ozve se Gabriel, jeden z jeho kamarádů.

,,Jeden otravný kluk z mojí třídy. Furt dolízá a čumí na mně." protočím oči, opřu se o futra obýváku a založím si paže na prsou.

,,Hah, tak to nezávidím." řekne Gabriel.

,,Nechtěl bych." přidá se John.

,,Možná bych ti mohl pomoct." ozve se dosud mlčící Justin.

Justin se mi líbí už od té doby, co se s ním můj brácha seznámil, což bylo, když byl v prváku a já v deváté třídě. Většinou v mé přítomnosti mlčí, a když promluví, tak jsem z toho celá na větvi. Stejně jako teď.

,,Cože?" zeptám se nechápavě.

,,Že bych ti mohl pomoct, ale nebylo by to zadarmo." nepřestane se dívat do televize, stejně jako ostatní.

,,Záleží na tom, jak myslíš tu pomoc a co bys za to chtěl." snažím se znít nepřístupně, i když se mi srdce prudce rozbušilo.

Střelí po mně pohledem a dlouho se na mě dívá, což mě docela znervóznilo.

,,Kámo, jsi mrtvej." žduchl do něj John zleva.

Justin se zvedl, odložil ovládání na stůl a kývl na mě abych šla za ním.

,,Do pěti minut ať jste zpátky, jinak jdu za vámi. Žádný muchlování s mou sestrou, jinak příjdeš o svých deset centimetrů." zasmál se Chris, ale myslel to z části vážně.

Kluci začali hučet a dělat různé posunky, i když jsme šli jen na zahradu. Zavřela jsem za námi francouzské okno a postavila se asi metr od něj. Už teď se mi lehce chvěly nohy, být u něj moc blízko mi nedělá dobře. Naprázdno jsem polkla. Opřel se o zeď a chvíli si mě měřil pohledem.

,,Tak co?" vysoukala jsem ze sebe.

,,Budu ti hrát kluka, tak aby to on viděl. Těch pár měsíců do prázdnin." díval se, jak zareaguju a když se mu nedostalo odpovědi, tak dodal: ,,Teda pokud chceš."

Čuměla jsem na něho a nevěděla, co si mám myslet. Možná si ze mně dělá srandu. Vypadá, že to myslí vážně. Furt čeká na mou odpověď.

,,Hele, já ti shánět drogy nebudu." vypadla ze mě první blbost.

Nejdřív se na mě nechápavě díval a pak se rozesmál, tím jeho úžasným smíchem až se mi trochu zamotala hlava, ale udržela jsem se.

,,Ty si vážně myslíš, že beru drogy?" zeptal se, když se dosmál.

,,Promiň, bylo to první, co mě napadlo a prostě to ze mně vypadlo. Nestihla jsem to zadržet. Vážně promiň." dívala jsem se všude jinde než na něj.

Nebyla jsem zvyklá s ním mluvit a už vůbec jsem nebyla zvyklá dívat se na něj z takové blízky.

,,V pohodě. Tak tady máš," vytáhl kousek zmuchlaného papírku a tužku z kapsy. Něco tam psal, pak mi ho podal. ,,Až se rozhodneš, tak napiš nebo zavolej."

Obešel mě a vešel zpět do obýváku za klukama. Šla jsem hned za ním a vyběhla jsem co nejrychleji schody do svého pokoje. Za sebou už jsem jen zaslechla bráchu ptajícího se, co jsme řešili.