The story of Terry Potter

Kapitola 7. - Talíře

Kapitola 7. - Talíře

31. července 1991 – 7:45

SEVERUS

Severus seděl u jídelního stolu ve svém domě v Tkalcovské ulici a nimral se vydličkou v omeletě s rajčaty. Na stole před ním ležel dopis.

T. Potter, Zobí ulice 4, Kvikálkov – Surrey... přečetl si už nejméně po sto padestáté. T. Potter, Zobí ulice 4, Kvikálkov – Surrey, T. Potter-

Vztekle odhodil vidličku. Začínal toho kluka nesnášet už jenom podle adresy. Ne, už to nemůžu dál odkládat! Rozhodl se nakonec. I Minerva už to má z krku, a ta přeci vždycky bývala poslední...

Vytáhl hůlku a párkrát jí nad talířem zamával. Jídlo zmizelo, talíř se umyl a usušil a nakonec zmizel také. Pak přeměnil své oblečení na černý mudlovský smoking.

Severus popadl dopis a vyšel před dům, kde se hodlal přemístit. Zobí ulice, Kvikálkov. Zobí ulice, Kvikálkov, soustředil se. Prásk!

Přemístil se zjevně úspěšně. Objevil se přímo uprostřed ulice. Až později mu došlo, že tím porušil Zákon o utajení, ale ani tehdy mu to nevadilo. Bylo ráno a navíc prázdniny, kdo by si toho všiml...

A teď najít dům číslo čtyři. Našel jej v celku brzy. V podstatě skoro hned. Tak tady žije naše legenda? Podivil se dívajíc se na obyčejný mudlovský dům s malou zahrádkou okolo. Prošel zahradní brankou a vydal se po cestičce ke dveřím.

Zaklepal. Nic. Zaklepal znovu. Nic.

Chvíli přemýšlel.

Nejsou doma? Odjeli někam?

Nesmysl, auto mají na ulici.

Co když mají dvě?

Nemají, to by tohle bylo zaparkováno jinak...

Severus se hádal sám se sebou. Nakonec došel k závěru, že určitě nikam neodjeli. Takže šli buď pěšky a nebo jsou doma a prostě mi nepřišli otevřít.

Znova zaklepal, ale výsledek stejný, veškerý žádný.

Poodešel o pár kroků dozadu a dům si znovu prohlédl. Žlutý nátěr, bílý zvonek, hnědá okna, zelené dveře se zlacenou klikou... Moment! Zvonek! Zapátral očima do míst, kde ho viděl. Ano, byl tam. Ten vynález, který mudlové používají místo hlásících kouzel!

Už mu došlo, co dělal špatně. Nemohli mu přece otevřít, když ho neslyšeli. Zmáčkl na zvonkové tlačítko. Nebyl si vůbec jistý, jestli to dělá správně.

Dělal. Byl si jist v okamžiku, kdy zaslechl odporný crčivý zvuk.

O malou chvíli se dveře otevřely. Za nimi stála vychrtlá ženština s dlouhým krkem.

„Petunie?“ zasyčel Severus

„Sna- Snape?“

„Jistě, kdo jiný,“ odsekl. Jak ho mohl dát Petunii!? „Je tu Terry?“

„Nikam nejde!“ vyjela na něj a snažila se zablokovat dveře vlastním tělem.

„Jako by to záleželo na tobě,“ odfrkl si, „a teď uhni, nebo tě k tomu donutím sám.“

„Nebudeš mi vyhrožovat v mém vlastním domě!“ zaječela, ale dveře neopustila.

„Jak si přeješ,“ pokrčil rameny a vytáhl hůlku.