The story of Terry Potter

Kapitola 5. - Sklo, které zmizelo

Kapitola 5. - Sklo, které zmizelo

23. června 1991 – 7:00

TERRESE

„Terrese Potterová! Vstávej!“

Teta Petunie ji volala.

Terrese ospale zamžourala. Bylo sedm ráno. Posadila se a zase se zhroutila zpátky do postele, když slyšela, jak pod ní postel skřípe.

„Terrese! Okamžitě pojď do kuchyně!“

Terrese zasténala. Nechtělo se jí z postele. Ne teď, když byla tak krásně vyhřátá.

Vzdychla a odkopla svou přikrývku. Ta narazila do poličky, která byla hned nad postelí. Křach! Budík byl smeten na zem.

Ale ne... Ne! To nemůže být pravda! Proč zrovna dnes? Terrese v duchu křičela. Nemohla si dovolit cokoliv rozbíjet. A už vůbec ne v den Dudleyho narozenin. Panebože! Dudleyho narozeniny! proletělo Terrese hlavou.

Okamžitě vyletěla z postele. Rychle si na sebe natáhla jiné tričko a kalhoty. Dudleyho staré kalhoty, mimochodem. Dudley už je nenosil skoro čtyři roky a Terrese konečně vyrostla do té míry, kdy z nich nevypadla.

„Terrese!“ ozvalo se z kuchyně.

Och ne, teta Petunie mě už volala třikrát. Třikrát! Z toho bude malér...

Terrese vyletěla z přístěnku pod schody rychlostí blesku. Ano, z přístěnku pod schody. Tam opravdu přebývala.

„Kde se couráš, holka líná?“ Pohlavek od tety Petunie přiletěl, sotva vkročila do dveří.

Terrese se dnes ruce tety Petunie nedokázala vyhnout. A tak hned, jakmile to bylo možné, odklidila se z jejího dosahu. A hlavně z dosahu její ruky.

„Dej pozor na slaninu,“ přikázala jí teta, „na Dudleyho narozeniny musí být všechno perfektní.“

Terrese jen prostě kývla a snažila se ignorovat svědící místo na hlavě, kam dopadla tetina ruka.

„Bude to už?“ zavrčel na ni strýc nedočkavě.

„Za moment, strýčku Vernone,“ vyhrkla Terrese.

O pár chvil později už servírovala plátky slaniny Dursleyovým na talíře. Na ni nevyšlo. Opět.

Musela se proto spokojit jen se suchým toastem. Ale i za ten byla ráda. Někdy se totiž stávalo, že na ni nevyšel ani ten toast. Ne, že by Dursleyovi byli tak chudí, že by neměli na chleba, ale často jí jídlo jen tak zmizelo z talíře a ona se nemusel ptát, kam.

Dudley Dursley, její bratranec, byl světlovlasý chlapec – dnes už jedenáctiletý. A byl tak vypasený, že se Terrese už několik let obávala, že brzy bude spíš širší než vysoký. A ta chvíle rozhodně neměla přijít za dlouho.

„A teď dárky!“ vykřikl Dudley a hnal se do obývacího pokoje. Terrese by si v životě nepomyslela, že to dokáže tak rychle.

„Ano, jistě, dárky,“ přitakali teta se strýcem a nechali jídlo jídlem a vydali se za svým synem.

Kdyby záleželo na Terrese, klidně by si tenhle nesmysl nechala ujít. Jenže jediný pohled tety Petunie ji přesvědčil, že by to nebyl dobrý nápad. Jen smutně pohlédla na sotva nakousaný toast. Pak byla donucena odšourat se za nimi.

„Je jich třicet šest!“ Dudley stál se rukama založenýma na prsou. „O dva méně, než loni. Loni jich bylo třicet osm.“

Terrese překvapeně zamrkala. Nikdy si nevšimla, že by si Dudley cokoliv pamatoval, a už vůbec, že by uměl počítat.