The story of Terry Potter

Kapitola 19. - Chodby studené

 Kapitola 19. - Chodby studené

13. 9. 1991 – 4:10

TERRESE

Terrese sebou už nějakou dobu házela. V ložnici nebyl nikdo, kdo by si toho všiml. A nikdo, kdo by ji mohl probudit.

„...Accio... Petrificus totalus! ...Arresto momentum... Accio, Petrificus totalus... Arresto momentum!“ opakovala Terry celou noc ze spaní. A pořád. A dokola. A neustále.

„...Petrificus totalus... Accio... Arresto momentum..."

Kdyby tam teď, někdo byl, jistě by Terry probudil. Probudil by ji, utřel zpocené čelo a uklidnil ji, že se jí to jen zdálo.

Slova se změnila.

„Prosím! Já to nevím! Prosím, nechte mě... Petrificus totalus!“ Terrese sebou házet nepřestávala. Naopak sebou teď házela víc. A také křičela víc. A hlasitěji.

„...Accio! V životě jsem nekouzlila! Já nevím!...“ To probudilo už i Parvati.

„...Ne, nechte mě! Prosím... Ne, ne, prosím, ne, ne!“

Terry se s trhnutím posadila. Přerývavě oddechovala. Na tváři měla vyděšený výraz a vlasy rozcuchané a slepené potem.

„Terry, jsi v pořádku?“ zeptala se jí Parvati, která klečela vedle její postele.

„Já- já... Já nevím...“ vykoktala ze sebe Terry. A rozplakala se.

„Ššš... ššš, to bude dobré,“ konejšila ji Parvati. Pak odhrnula její přikrývku a vklouzla si k ní.

„Co- co to děláš?“

„Ššš, to bude v pořádku,“ zavrtěla rozhodně hlavou Parvati na znamení toho, že odejít nechce, a objala ji rukou kolem ramen. „Chceš mi povědět o tom, co se ti zdálo?“

Terry zavrtěla hlavou. Ne, nechtěla o tom mluvit. Ani včera, ani dnes. To byl ostatně důvod, proč se včera vydala do postele bez toho, aby s kýmkoli promluvila. Nechtěla mluvit.

„Tak,“ řekla Parvati, když se Terry přestala klepat a po tváři jí přestaly stékat slzy. „A teď půjdeme zase spát. Zvládneš usnout?“ zeptala se jí Parvati. A zívla.

Terrese zavrtěla hlavou: „Ne, já už bych asi neusnula,“ zalhala. Styděla se za to, že se bála, že když usne, sen se vrátí. „Asi si vezmu župan a budu třeba bezcílně bloudit po hradě.“

Parvati se usmála a vyklouzla z Terryiny postele.

„Tak to dej pozor na Filche a paní Norrisovou.“

„Jo, to se neboj.“ Na Terresině tváři se objevil úsměv, když si brala ze zásuvky nočního stolu župan. A pak, když už byla skoro u dveří, řekla ještě, „Parvati? Děkuji... Za to cos pro mě udělala...“

Ale Parvati už ji neslyšela. Už dávno vklouzla do vlastní postele a usnula bezstarostným spánkem.

Terrese za sebou tiše zavřela dveře od ložnice a seběhla dolů po schodech do společenské místnosti.

„Jsi blázen, takhle brzy ráno chodit ven,“ zamumlala Buclatá dáma, když Terrese vycházela ven, „ať už jsi kdokoliv...“

Terrese se vydala chodbou. Kamenné dlaždice ji studily do bosých nohou, ale jí to nevadilo. Prostě šla. Kdykoliv mohla někam zabočit, zabočila. Kdykoliv mohla někam po schodech, šla tudy. Prostě šla.