The story of Terry Potter

Kapitola 29. - Rány

Kapitola 29. - Rány

30. 11. 1991 – 16:30

TERRESE

Terry ležela na ošetřovně už dva týdny a strašně se nudila.

Byla vlastně naprosto v pořádku. Cítila se skvěle a klidně by hned teď odešla zpátky na kolej a vrátila se do hodin. A udělala by to už dávno nebýt té stupidní rány na tváři.

Byly vlastně tři. Dvě dlouhé jako Terryin ukazováček a jedna jako palec u nohy. A ani nebyly nijak extra hluboké. Jen asi čtvrt palce.

Ale Terry je nenáviděla.

Proč? To bylo jednoduché...

Pořád krvácely! A bylo jedno, kolik obvazů přes ně měla nebo neměla. Nebo kolik rány zacelujících zaklínadel a mastí na ně madame Pomfreyová použila. Krvácely a krvácet nepřestávaly.

Zacelující mast přestala účinkovat už v pondělí a zaklínadlo mohlo být použito jen jednou denně a pomáhalo pouze pár hodin. Zbytek času si Terry musela vystačit s obyčejnými obvazy.

„Nechápu to, prostě to nechápu,“ mumlala madame Pomfreyvá. „Už dávno by to mělo být zacelené...“

Terrese se jenom zamračila. Četla by si, ale to jí madame Pinceová, která vedla knihovnu, zatrhla v momentě, kdy jednu z knih vracela zakrvácenou. Od té doby už jí žádnou knihu nepůjčila.

A tak jen ležela a koukala do stropu. Občas za ní přišli Neville s Hermionou, ale to jenom, když neměli vyučování. Hermiona ji zásobovala učením a Neville novinkami z koleje. A jednou se za ní zastavili i ostatní z prvního ročníku z Nebelvíru.

Mávnutím hůlky jí madame Pomfreyová vyměnila obvazy kolem tváře a měla se k odchodu.

„Jak dlouho obvykle trvá, než se taková rána uzdraví?“ zeptala se Terry tichounce.

Madame Pomfreyová se zastavila. „Rozhodně kratší dobu než vám, slečno Potterová.“

„Není to divné?“

„Samozřejmě, že je,“ odsekla madame Pomfreyová a zase se otočila, jako že půjde.

„A nemohlo by to být něčím třeba v té ráně?“ ozvala se Terrese.

Ošetřovatelka zase přispěchala k Terresině posteli a zastavila se u jejích mohou. „Zdá se mi to, nebo jste se mi rozhodla říct, kde jste k tomu přišla?“

„Už jsem snad řekla, že si to nepamatuji,“ zavrtěla Terry hlavou. „Nejspíš jsem se někde o něco škrábla.“

„Škrábla? Tuhle písničku ještě neznám, slečno Potterová,“ zamrkala madame Pomfreyová. „Povězte mi víc.“

„Nic víc nevím. A navíc to byla jenom domněnka,“ řekla Terry a nadzvedla se na rukou. „Ale je to logické. Jak jinak by se to mohlo stát?“

„Stále doufám, že vy to víte,“ prohlásila madame Pomfreyová a s těmito slovy odkráčela.

Terry zůstala zase sama. Byla sobota odpoledne a Hermiona slíbila Nevilla naučit to nové zaklínadlo, které je profesorka McGonagallová učila v Přeměňování, takže Terry žádnou návštěvu nečekala.

Natáhla se na svůj noční stolek pro hůlku – den po té, co se probrala, jí ji Hermiona přinesla - a začala si ji prohlížet. „Zkuste ještě tuhle,“ řekl jí pan Ollivander, když ji držela poprvé v ruce. „Březové dřevo, žíně jednorožce, dvanáct a půl palce.“ Bylo neuvěřitelné, že se to stalo už před víc jak čtvrt rokem.

Vzpomněla si, jak jí v září přeskočilo a ona odmítla kouzlit. Musela se uchechtnout. Dneska už by svou hůlku z ruky nedala! Jen tak mimochodem jí namířila do stropu, jako by chtěla vyslat zaklínadlo. A když si uvědomila, že neví jaké, spustila ruku zase dolů.

Z pracovny madame Pomfreyové se ozvala rána. Terry tím směrem otočila hlavu, ale když to vypadalo, že se tam nestalo nic vážného, věnovala se zase své hůlce.

Terrese přejela palcem po jejím povrchu. Byl hladký, nevypadalo to jako dřevo. Možná nějaký lak? Nevěděla. Napadlo ji, jak se vlastně taková hůlka vyrábí? Představovala si starého pana Ollivandera, jak chodí po lese a sbírá dřevo. Ne, to asi nebude ono, zavrhla ten nápad okamžitě.

Madame Pomfreyová náhle vyšla ze své pracovny. Vypadala rozrušeně. Terry pro jistotu raději odložila svou hůlku zpátky na noční stolek. Nevěděla, jestli má povoleno kouzlit. Nechtěla riskovat.

„Slečno Potterová, budete teď ke mně naprosto upřímná,“ řekla ošetřovatelka přísně.

„Upřímná? To já jsem přece vždycky,“ namítla Terrese. „Ale dobrá, budu k vám upřímná.“

„Řekněte, tekla vám někdy krev?“ zeptala se jí madame Pomfreyová.

„Cože?“ nechápala Terry. Nevěděla, proč se ptá zrovna na tohle. Jistě, že jí někdy tekla krev! Z nosu, když byla nemocná, z kolene, když upadla, a z prstů, když se pořezala o nože, které umývala, nebo o růže, které zastřihovala. A hned to taky madame Pomfreyové pověděla.

„Pak tomu vůbec nerozumím,“ řekla madame Pomfreyová a zase odkráčela.

Terry nevěděla, co si o tom má myslet. „Podivné,“ zamumlala si pro sebe.

* * *

„Proč jste se mě ptala, jestli mi někdy tekla krev?“ zeptala se Terry madame Pomfreové hned po tom, co do sebe nalila lektvar na podporu tvorby krve.

„Něco mě napadlo,“ řekla madame Pomfreyová chladněji něž pro ni bylo obvyklé a vytrhla jí skleničku, ve které byl lektvar, z rukou. „Ale byla to blbost. A vás to konec konců nemusí zajímat.“

„Jestli se mě to týká, asi by mě to mělo zajímat!“ namítla Terry.

„No dobrá, jak chcete,“ řekla madame Pomfreyová. „Napadlo mne, jestli náhodou netrpíte sníženou srážlivostí krve. Je to převážně mudlovská nemoc, znám jen málo kouzelníků, kteří ji mají, ale myslela jsem, že by bylo dobré vzít v úvahu vše.

Ale když jste řekla, že vám už dříve krev tekla, nevypadá to, že by vám tekla ještě teď, uvědomila jsem si, že o je blbost“

„Aha,“ řekla Terry. Nic lepšího ji nenapadlo.