The story of Terry Potter

Kapitola 6. - Brumbálovy intriky

Kapitola 6. - Brumbálovy intriky

3. července 1991 – 10:00

SEVERUS

Severus ze všeho nejvíce na světě (kromě ignorantských studentů) nesnášel schůze profesorského sboru. A nejvíce z těchto schůzí nenáviděl ty na konci školního roku.

Jen co vypadli všichni studenti, měl každý rok sotva dva tři dny na jakousi regeneraci a pak byl nucen se dostavit do sborovny mezi ostatní kantory a poslouchat jejich neúnavnému tlachání o uplynulém školním roce.

Samozřejmě, právě na této poradě se projednávalo všechno okolo nadcházejícího půlroku. A to od termínů prázdnin, výletů do Prasinek a famfrpálových zápasů, přes prefekty a primuse, až po to, kdo letos půjde jakému dítěti z mudlovských rodin oznámit, že je čaroděj...*

A právě tuhle část nesnášel Severus z této porady nejvíc.

Téhle části, kdy Brumbál s poskakováním rozdával svým profesorům dopisy a instrukce, se Severus byl schopen minulých pět let schopen vyhnout. Ovšem ne letos. Letos kolem něj Brumbál už od začátku května poskakoval a štěbetal něco o tom, jak pro něj má tento rok připraveno něco zvláštního.

Severus se toho děsil už celé dva měsíce. A teď byl tady, krčil se na židli a snažil se, aby si ho nikdo pokud možno nevšiml.

„Takže jste všichni pro, že zkouškové období začne poslední týden v květnu?“ zeptal se Brumbál a pak už se jen díval, jak mu to profesoři odkývávají. „Výborně, takže teď už nám zbýcá jen otázka studentů z mudlovských rodin...“

Severus se na své židli skrčil ještě víc.

„Minervo,“ řekl a podal dotyčné obálku, „slečna Grangerová, měli byste si rozumět. Filiusi, Dean Thomas. Pomono...“

Ředitel mluvil dál a dál. A Severus už začínal doufat, že na něj zapoměl. Mýlil se.

„A nakonec, Severusi, poslední z Potterů je tu přímo pro tebe.“

„Potter? Cože?“ vykřikl Severus. Nemůže mi přidělit Pottera, prostě nemůže! „Albusi, to nejde!“

„Jde a půjde to,“ odmítl rázně jeho nadřízený, „měsíc, který strávíte spolu bude jistě přínosný pro vás oba.“

„Měsíc!?“ vyděsil se Severus, „já nemůžu strávit měsíc ve společnosti syna Jamese Pottera!“

„Jsem si jist že můžeš. A uděláš to,“ trval na svém Brumbál.

„Výborně, ale nezaručuji ti, že ten kluk to přežije bez psychické újmy,“ vyštěkl a svižným krokem odešel z místnosti.

Když vyšel na chodbu, udělal něco, co pro přísného profesora Snapea, nebylo vůbec přirozené. Totiž, opřel se o zeď a pak sjel dolů na zem.

Jak si může Albus myslet, že si jen tak přivedu syna Lily a Pottera do svého domu? A navíc dobrovolně! Úplně to vidím... A ten kluk, odmítal jeho jméno vyslovit i jen ve svých myšlenkách, určitě vypadá úplně jako Potter!Když budu mít štěstí, zdědí po Lily alespoň oči...

Ne, tohle prostě nepůjde! Řeknu Albusovi, že Potterovic spratka si prostě pod svou střechu nepřivedu!

A tak se zvedl, otevřel dveře a vkráčel do místnosti se slovy: „Albusi, tohle prostě neberu.“