The story of Terry Potter

Kapitola 22. - Růžový deštník

Kapitola 22. - Růžový deštník

5. 10. 1991 – 10:30

TERRESE

Venku bylo větrno a zima. Slunce ale svítilo, a tak to zevnitř vypadalo, jako by tam bylo opravdu hezky.

Hagridova bouda stála na samém kraji Zapovězeného lesa. Bylo to malé polorozpadlé stavení. A Terrese se teď nacházela uvnitř ní.

Seděla na Hagridově ohromné posteli, na kolenou měla položený talíř plných griliášových hrudek a sledovala, jak Hagrid připravuje čaj. Právě si natahoval velkou brčálově zelenou chňapku a chystal se sundat z ohně konvici.

„Krucinál!“ zaklel Hagrid najednou. „Teď abych jí vařil znova...“

Terrese odložila talíř a vstala: „Co se stalo?“ zeptala se.

„Éh, vylila se mi voda do vohně,“ zavrčel Hagrid vztekle, sundal si rukavici a odhodil ji na stůl.

„To nevadí,“ řekla Terry, „ klidně se obejdu i bez čaje.“

„Ne, to ne, to v žádnym případě!“ odmítl Hagrid rázně. „Slíbil sem ti čaj, tak dostaneš čaj...“

„Opravdu ho nepotřebuji,“ namítala Terry, ale Hagrid ji vůbec neposlouchal.

Vydal se kamsi dozadu a Terrese chvíli zůstala v místnosti sama. Pak se vrátil a nesl si velký růžový deštník.

Terrese se zamračila. Ono prší? Podívala se z okna. Nepršelo.

„Hagride?“ zeptala se opatrně. „Co chceš teď dělat s deštníkem?“

Hagrid se podíval na svůj deštník, jako by si předtím vůbec nevšiml, že ho má v ruce.

„Éh, no,“ zakoktal se Hagrid najednou. „Slíbíš mi, že todleto nikomu neřekneš? Já totiž oficielně kouzlit nesmím...“

„Nesmíš kouzlit?“ podivila se Terrese. „Proč?“

„Když mně bylo třináct, vyloučili mě z Bradavic, proto,“ zamručel Hagrid. „Zlomili mně hůlku a zakázali kouzlit.“

„Vyloučili tě z Bradavic? Proč to udělali?“

„To je teď jedno,“ zavrtěl Hagrid hlavou a Terrese došlo, že se o tom nechce bavit.

Hagrid vzal deštník do pravé ruky a trochu jím šťouchl do mokrého dříví v krbu. Zamumlal nějaká slovíčka a ze špičky deštníku vyskočily jiskry...

„Hagride!“ vyjekla šokovaná Terry, když viděla, jak Hagrid zapaluje oheň. „Ty máš v tom deštníku schovanou hůlku?“

„No, ehm, já...“ kroutil se Hagrid.

Terrese se na důrazně podívala: „Nelži mi!“ Pokoušela se sice mluvit co nejpřísněji, ale přesto jí cukaly koutky úst.

„Hlavně to nikomu neříkej,“ varoval ji znovu Hagrid s úsměvem.

„To se bát nemusíš,“ zazubila se Terrese a přejela si po rtech, jako by si je zavírala na zip.

Terry si s Hagridem pak vypila čaj a v celku příjemně popovídala o jeho práci šafáře. Jeho jedinou starostí bylo vlastně převážení prváků na hostinu, občasné se starání o školní pozemky a pomoc profesoru Kettleburnovi se zvířaty. Dělal to prý rád.

„Tak díky moc za čaj a za všechno, Hagride,“ rozloučila se s ním Terry po době delší, než původně plánovala, a mezi dveřmi mu ještě zamávala.