The story of Terry Potter

Kapitola 13. - Nebelvírská kolej

Kapitola 13. - Nebelvírská kolej

„NEBELVÍR!“

Když Moudrý klobouk vykřikl své rozhodnutí nahlas, Terrese si nemohla pomoci, aby se neusmála. A tak se usmála, klobouk si sundala z hlavy a předala jej profesorce McGonagallové.

Všichni tleskali a Nebelvírští ze všeho nejvíc. Zamířila k nim a posadila se vedle Hermiony.

„Jsem ráda, že jsme ve stejné koleji,“ poznamenala.

Hermiona mlčky kývla a pak už jen sledovali zařazování z klidnějšího místa, kterým byl Nebelvýrský stůl, a byli rádi, že už to ony samy mají za sebou.

Když byl Zabini Blaise jako poslední zařazen do Zmijozelu, starší kouzelník s dlouhým bílým vouse se za dlouhým stolem postavil a celá síň se okamžitě utišila.

„Vítejte!“ pronesl vážným tónem, ale s úsměvem na tváři, vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk! Děkuji vám.“

Terrese i Hermiona na onoho muže udiveně zíraly.

„Co to bylo?“ zeptala se Terry do prázdna.

„To byl Albus Brumbál, zdejší ředitel,“ ozval se jeden ze starších kluků, který seděl na druhé straně stolu. „Zdá se být trochu na hlavu, ale jinak je v pohodě.“

Terrese zvedla obočí, „trochu na hlavu? Opravdu jenom trochu?"

Kluk pokrčil rameny.

Na stole před nimi, kde do té doby byly jen prázdné talíře, se najednou objevily hromady všelijakých druhů jídla.

„Páni,“ vydechla většina nových studentů a Terry ani Hermiona nebyly výjimkami.

Kluk naproti se jen smál a nakládal si na talíř kuřecí křidýlko. „Na tohle si rychle zvyknete, to se nebojte.“

„Myslím, že tohle mi nebude dělat problém,“ zasmála se Terry a začala si prohlížet výběr jídel, který byl opravdu velký.

Byli tam různé druhy masa, omáček a všeho dalšího od pečených brambor po větrové bonbóny. Jak se tam vzaly ty, Terrese opravdu nechápala.

Po hlavních chodech přišly na řadu zákusky. Spousty zákusků. Koláče, dorty, sušenky, pudinky, košíčky, větrníky, všechny možné různé příchutě zmrzlin a spousty dalších...

„Já už nemůžu,“ stěžovala si Terrese s pusou od drobků a s nakousaným ovocným koláčem v ruce, „nechcete to někdo? Hermiono? Neville?“

Oba tázaní zavrtěli hlavou.

„Já si to klidně vezmu,“ ozval se zrzavý kluk, kterého, jak si Terry všimla, zařazovali jako jednoho z posledních.

„Jo? Tak jo,“ souhlasila Terrese a nakousaný kousek koláče mu podala, „mimochodem, jsem Terry,“ představila se mu.

„Jo, já vím. Všichni to vědí,“ pokýval hlavou a z koláče ukousl pořádný kus.

„Všimla jsem si, že mě tu většina lidí zná, i když já neznám je a nikdy jsme se neviděli,“ zamručela Terry, „a kdo jsi vlastně ty?

„Jo, promiň, jsem Ron Weasley,“ představil se ještě s plnou pusou.

„Počkej, nemáš tu ty náhodou několik bratrů?“ vložila se náhle do hovoru Hermiona.

„Mám,“ ušklíbl se Ron Weasley, „letos rovnou tři. A příští rok přijede ještě ségra.“