The story of Terry Potter

Kapitola 11. - Cesta Bradavickým Expresem

 Kapitola 11. - Cesta Bradavickým Expresem

1. září 1991 – 10:15

TERRESE

Profesor Snape ji toho dne vzbudil dříve, než normálně. Obvykle ji musel tahat z postele nejméně nadvakrát či natřikrát, protože jak Terrese nehonila teta Petunie, tak si na ten luxus, kdy se mohla válet v posteli až do aleluja, snadno zvykla. Ale dnes tomu tak nebylo.

Dnes vyskočila, jako by sedla na připínáček, a – nu, přiznejme si to – nadšením úplně šílela...

„Slečno Potterová, uklidněte se,“ řekl jí toho rána profesor už nejméně po desáté, „je teprve deset hodin ráno. Bradavický Expres odjíždí až za dvě hodiny. Tak přestaňte vyvádět, že to nestihneme a raději dopijte svůj čaj.“

„Je horký,“ odsekla Terrese.

Profesor se ušklíbl, vytáhl hůlku a dotkl se jí Terresina hrnku, „Už není.“

Terrese se zkusila napít.

„Teď je zase studený,“ vykřikla.

Profesor se hůlkou dotkl hrnku ještě jednou, „Vypijte to nebo vám přičaruji sloní chobot a až budete hotová, přineste si ze svého pokoje věci do předsíně. A běda vám, jestli tam něco necháte.“

 Protočila oči.

 „Nechte toho,“ napomenul ji profesor, „och, díky Merlinovi, že už prázdniny končí.“

Terrese položila hrnek, tentokrát prázdný, a vyběhla z jídelny rovnou do svého pokoje. Věci si samou nedočkavostí zabalila už včera. A to včetně zubního kartáčku... Že to byla blbost jí došlo až dnes.

Otevřela svůj kufr a na jeho povrchu viděla rozložené všechny své učebnice. Vzdechla. Zubní kartáček byl pod některou z nich. Jenže pod kterou?

Popadla Tisíc kouzelnických bylin a hub. Ne, tam nebyl. A nebyl ani pod Příručkou zaklínadel pro první ročník a ani pod učebnicí lektvarů. Vzdechla. Znovu. A odházela učebnice na postel. Zubní kartáček nikde.

Já se na to vykašlu! Zanadávala v duchu a naskládala knížky zpátky do kufru. Kufr pak zavřela a stáhla ho dolů z postele. Buch!

„Fuj, ten je těžký,“ ulevila si. Tentokrát nahlas.

Dotáhla kufr přes celý pokoj a chodbu a ke schodům. Tam ho nechala a vrátila se pro svůj baťůžek. V tom měla malou knížečku na cestu, hůlku, jízdenku na vlak do Bradavic a měšec s penězi. Zbytek věcí se jí podařilo nacpat do kufru.

Včetně kartáčku na zuby... pomyslela si vztekle.

Buch! Buch! Buch!... Tak to znělo, když Terrese táhla kufr ze schodů. Proč je jich tu tolik? Úpěla.

Buch! A kufr byl dole.

Terrese se narovnala a protáhla si záda. „Uf,“ vydechla.

Profesor vstoupil do předsíně a a Terrese konečně zabloudil pohled na velký proutěný koš.

„Co je to?“ zeptala se.

„Košík. Na tu vaši bestii, na co jiného,“ ušklíbl se, jak to uměl jen on, „kde ji vlastně máte? Přineste ji.“

„Ágnes!“ vyjekla. Úplně na kočku zapomněla.

Vyběhla zpátky po schodech.

„Ágnes, číčí, kdepak jsi?“ volala na ni.