The story of Terry Potter

Kapitola 30. - Zpěv anděla

1. 12. 1991 – 6:15

TERRESE

Terrese slyšela zpěv anděla. Musel to být anděl, tím si byla jistá. Nikdo na zemi nemohl zpívat tak krásně.

Loďka, na které seděla, plynule klouzala po hladině. Trochu se houpala a vlny šplouchaly kolem jejího trupu, ale Terry to nevadilo. Bylo to v rytmu andělova zpěvu a bylo to příjemné.

Najednou zpěv ustal a Terresino srdce obklopil strach. Viděla tři páry velkých očí, tři ohromné čumáky a tlamy plné zubů. Blížili se k ní a ona se nemohla pohnout z místa, aby utekla. Jako by její nohy byly přikované k zemi. Pak ale anděl začal znovu zpívat a hlavy zmizely.

Terry překročila Chloupka. Stále ji děsil, ale dokud bude anděl zpívat, nedá to na sobě nijak znát.

Pod nohama ucítila vlhko, pak mokro a nakonec se doslova brodila v něčem teplém a tekutém. Rudovlasá dívenka se podívala dolů, ale všude byla taková tma, že nebyla schopná určit, co to je. Věděla jen, že to stále stoupá.

Trochu se sehnula – nemusela moc – a nabrala tekutinu do dlaně. Protekla jí mezi prsty. Terry si strčila ukazováček do úst a olízla jej. Chutnalo to po železe a Terrese najednou věděla, že se koupe v krvi.

Andělův zpěv slábl. Ztrácel se. A když už Terry musela skoro stát na špičkách, aby vůbec mohla dýchat, utichl úplně.

Naposledy se pořádně nadechla a nechala krev, ať se přes ni převalí. Byla klidná. Nebála se, že se utopí. Nebála se smrti. Vždyť to, koneckonců, byla její stará známá.

A pak, když myslela, že déle už dech zadržovat nevydrží, pocítila najednou touhu pohlédnout Smrti do tváře, než odejde.

Oči a ústa otevřela zároveň.

Z pusy jí unikl všechen vzduch a vše, co viděla, byla rudá barva. Pak vše zčernalo.

Terrese Potterová se probudila.

Byla stále na ošetřovně. Nemocniční pyžamo měla celé propocené a nemusela se ani dívat do zrcadla, aby věděla, že je celá rozcuchaná.

V puse měla vyschlo. Docela ironie, když vezmu, že jsem se ve spaní málem utopila, pomyslela si Terry a opatrně se natáhla k nočnímu stolku pro sklenici s vodou, která na něm vždycky byla. Vypila ji celou naráz a pak ji, prudce oddechujíc, položila zpátky.

Teprve svítalo, ale Terrese věděla, že se jí usnout už nepodaří. Místo toho, aby se o to pokoušela, raději popadla svou hůlku a chvíli si ji proplétala mezi prsty. Pak ji namířila na skleničku.

„Wingardium Leviosa!" pronesla důvěrně známé zaklínadlo.

Sklenička se hladce vznesla do vzduchu. Není to o nic těžší než s pírkem, pomyslel si Terry.

Nechala sklenku létat sem a tam, stoupat a klesat, jak ji napadlo... A najednou se přistihla, že očima sice pořád sleduje vznášející se skleničku, ale že myšlenkami je někde úplně jinde.

Ve svých myšlenkách totiž pořád sklouzávala k tomu snu. Zvláštní bylo už jenom to, že si jej pořád pamatovala – obvykle totiž sny zapomínala jen, co se probudila, a jediné, co jí tak občas po snu zbylo, byly pocity.

Ale tenhle byl jiný. Tenhle si pamatovala úplně celý a troufla by si i tvrdit, že dokonce naprosto přesně.

Pamatovala si melodii té písně. (I teď, když byla vzhůru byla přesvědčena, že to byl anděl, kdo zpíval.) Přesně si vybavila, jak se houpala ta loďka. Když zavřela oči, viděla před sebou tříhlavého psa se svítícíma očima a tlamami plnými zubů. A nakonec, když polkla, cítila pachuť krve, ve které se málem utopila.

Vzdychla a zavrtěla hlavou. Dolevitovala skleničku tak, aby na ni dosáhla, a odložila ji i s hůlkou zpět na noční stolek.

V žaludku jí nepříjemně zakručelo. Dostala hlad a začala litovat, že vypila všechnu vodu naráz. Znovu si povzdechla. Kdybych alespoň věděla, kolik je hodin...

Na madame Pomfreyovou nakonec nečekala tak dlouho, jako se obávala. Přišla docela brzy, a když zjistila, že je Terry vzhůru, vrátila se i se snídaní.

Terrese, která měla už zase sucho v puse, do sebe obrátila celý hrnek čaje – a spálila si jazyk. Ignorovala to ale a natáhla se po toastu s džemem.

Madame Pomfreyová jí mezitím kouzlem odstranila obvazy. Pak nad ní začala naučeně mávat hůlkou, ale Terry si toho sotva všimla. Věděla už, že to jsou diagnostická kouzla.

„Merline," vydechla madame Pomfreyová téměř neslyšně. Pak se ale otřásla a už svým normálním hlasem přísné léčitelky dodala, „dojezte, slečno Potterová, a můžete jít."

Terrese vzhlédla: „Můžu jít?" zeptala se nevěřícně.

„Ano," řekla madame Pomfreyová, „už není důvod, proč byste zůstávala."

Terry odhodila nakousaný toast na talíř. Hřbetem ruky, o kterém si jako jediném byla jistá, že není od džemu, si přejela po tváři.

Očekávala krev, rány a nebo přinejmenším strupy. Místo toho...nic. Kůže byla na dotek prosto hladká a po zranění, které jí popisovali, ani stopy. Pohladila si tvář ještě jednou. A znovu. A znovu... Nemohla se toho nabažit. Po týdnech obvazů byla holá kůže jako zázrak.

A podle výrazu na tváři madame Pomfreyové to zázrak možná opravdu byl...

AN: Prázdniny nám pomalu končí. Takže zpátky do práce, co na to říkáte? Že už jste skoro ani nedoufali? Já se vám ani nedivím. Od doby, co jsem přidala poslední kapitolu, uběhlo skoro půl roku, a v části Vážení a milí..., kterou jsem přidala před začátkem prázdnin, jsem - co se týče psaní tohoto příběhu - taky moc pozitivní nebyla.

Pravdou ale je, že jen, co jsem tu část zveřejnila, jsem dostala ohromnou chuť psát. Ovšem ne Smrtivlasku, jak jsem psala ve svém "dopise" k vám, ale ironicky Příběh Terry Potterové...

Nejdřív to šlo všechno na papír (hlavně proto, že mí rodiče mají dost jednoznačný postoj, co se týče tahání notebooku na dovolenou nebo k babičce) a teprve až teď, když už mám po všech návštěvách a táborech, jsem si sedla, a přepsala to do elektronické podoby.

Není toho moc. Jen asi osm set slov. Necelé tři normostrany. Ale je to začátek...

Mimochodem, kdo nebo co myslíte, že má prsty v Terryině zázračném uzdravení? Ráda se podívám na vaše tipy.