The story of Terry Potter

Kapitola 28. - Divná moucha

Kapitola 28. - Divná moucha

TERRESE

22. 11. 1991 – 8:45

Probudilo ji jakési šimrání na levé ruce. Moucha! Napadlo ji. Zkusila pohnout prsty, aby ji odehnala. Šimrání ihned přestalo.

Podivné, pomyslela si, mouchy většinou hrozně otravně bzučí a tahle je tichá jako myška. Podivná moucha.

„Hermiono?“ řekl hlas, který odněkud znala.

Ten hlas byl povědomý, jenom si zrovna teď – za boha – nemohla vybavit, komu patří. Chtěla vědět, kdo volal Hermionu.

„Stalo se něco?“ zeptala se Hermiona.

„Mám pocit, že pohnula rukou,“ řekl ten hlas. Kdo to je?

Hermiona si povzdechla. „To se ti nejspíš jenom zdálo.“ V její hlase byl slyšet smutek.

Nezdálo! Odháněla jsem mouchu! Divnou mouchu. Vůbec nebzučela...

A potom to přišlo znovu:

Světlo.

Zelené. A červené.

Tichá slova znějící jako modlitba.

Ženský křik. A pláč. A prosby. A naříkání.

A pořád dokola. A dokola a dokola. A dokola...

***

Terrese opatrně a pomalu otevřela oči. Vonělo to tu čistotou. Všude kolem bylo jasné světlo. Spousta bílé a hlavně ticho. Terry nevěděla, proč, ale ticho v tu chvíli vítala.

Zkusila pohnout hlavou. Zvládla to jenom o kousek, ale i to už ji nesnesitelně zabolelo. Tichounce zaúpěla.

Ozvaly se kroky. Spíš pleskání. Rychlé a chvatné.

„Slečno Potterová,“ řekla nějaká žena. Její hlas zněl, jako by se jí doopravdy ulevilo. „Už jsem ani nedoufala!“

Terry zapátrala očima – hlavou pohnout nedokázala. Spatřila ženu v jakési podivné uniformě. Takové, jakou v mudlovském světě nosily zdravotní sestry zhruba před sto lety.

Kde to jsem? chtěla se Terry zeptat. Z úst jí ale vyšlo jen chrčení.

„Nenamáhejte se, slečno Potterová,“ řekla žena. „Musíte být vyčerpaná.“ Měla pravdu.

Terrese byla vyčerpaná. Ale také chtěla vědět, kde je a co se stalo. Zkusila se znovu zeptat, ale jen, co otevřela ústa, projela jí jimi neuvěřitelná ostrá bolest. Začala zběsile dýchat.

„Uklidněte se, slečno Potterová,“ řekla žena, „všechno je v pořádku. Jste na ošetřovně.“

Na ošetřovně? Terry zamrkala a pak cosi zasyčela. Co se stalo? chtěla však říct.

„Ztratila jste mnoho krve, slečno Potterová,“ vysvětlila jí žena, „našli vás v bezvědomí. Už je to více jak týden!“

Terrese vyděšeně vytřeštila oči. Týden?

„Musíte být vyprahlá,“ řekla žena.

A Terry si v tu chvíli uvědomila, jaké sucho má v ústech. Kdosi – nejspíše ta žena – jí přiložil pohár ke rtům. A Terrese pila. Hltala nabízenou vodu a nehleděla na to, že většina z ní skončila mimo její ústa.

Hned si připadala lépe.

„Co se stalo?“ zachrčela Terrese znovu. Snad už mi porozumí... Žena vzdychla a vedlejší postel zavrzala pod tíhou jejího těla.

„Minulý čtvrtek ráno vás vaše spolubydlící našli v bezvědomí,“ začala žena znovu. „Od té doby jste tady.“

„Alespoň, že nic horšího,“ zamumlala Terrese a zase zavřela oči.

Žena ještě něco povídala, ale to Terry vnímala sotva na jedno ucho. Byla příliš unavená na to, aby se na to zvládla soustředit. Ať už to bylo cokoliv.

AN: Tak jo... Já osobně si na omluvy příliš nepotrpím, ale minimálně kvůli věrohodnosti příběhů bych měla vědět, kdy je na omluvu opravdu čas. A teď jeden takový přišel. Takže tímto se oficiálně omlouvám za ten měsíc, kdy jsem nepřidala novou část. Omlouvám se za tuhle část, která je i podle mého názoru odporně krátká.

Ale byl čas. Už příliš dlouhou dobu jsem nepřidala další. Nejdřív jsem měla moc práce, pak nepřicházela inspirace a pak už jsem si začala říkat, že ještě pár dní Vás nezabije. Ale teď mi došlo, že kdybych ji nepřidala teď, možná bych ji nepřidala už nikdy. A já opravdu nechci být další z autorů, který na internetu rozjede příběh na pokračování a který ho nikdy nedokončí.

Takže prosím, abyste mi prominuli tu prodlevu a třeba nějakým komentářem (neříkám, že musí být pěkný nebo povzbudivý, klidně si na mě nadávejte) mě dokopali k napsání další kapitoly. :)