The story of Terry Potter

Kapitola 10. - Lily a James

Kapitola 10. - Lily a James

(A/N: nemůžu uvěřit tomu, že už vydávám desátou kapitolu a ještě ani nejsem v Bradavicích... Myslíte, že se mi to podaří dneska napravit?)

20. srpna 1991 – 12:30

TERRESE

Terrese se v mysli pořád vracela k onomu dni v Příčné ulici. Neustále přemýšlela nad tou chvílí, kdy se profesora zeptala, jestli znal její matku.

„O tom, si promluvíme později, slečno Potterová,“ řekl jí tenkrát. Ale kdy bude to později? Ptala se nepřetržitě sama sebe.

Nakonec, skoro až ke konci prázdnin, se jednou u oběda odhodlala profesora zeptat.

„Pane, tehdy v Příčné ulici,“ začala Terrese. Profesor vzhlédl od svých zapečených brambor. „Jsem se vás ptala, jestli jste znal mou matku...“

„Znal,“ připustil profesor.

Terrese se rozzářila, „Jaká byla? Jak vypadala? Znal jste i mého otce? Terrese doslova zavalila profesora Snapea otázkami. „Jak se jmenovali?“

Profesor na ni šokovaně zíral.

„Ptáte se mě, jak se jmenovali?“ divil se.

„No, ano,“ řekla Terrese a samou nervozitou se začala kousat do rtu.

„Chcete mi říct, že nevíte, jak se jmenovali vaši rodiče?“

„Ne, pane, nevím,“ potvrdila mu to Terrese, „vy to víte?“

„Jistěže to vím! Jak bych to mohl nevědět?“ vykřikl a nenadále vyskočil ze židle, ruce opřené o stůl. Terrese zajela trochu pod stůl. Bála se ho. Profesor Snape něco naštvaně zamumlal. Terrese mu nerozuměla.

„A, řeknete mi to?“ zeptala se opatrně.

„Pro Merlina, děvče, ovšem,“ řekl tentokrát klidněji, zhluboka se nadechl a začal jí vyprávět. „Vaše rodiče jsem, slečno Potterová, potkal v Bradavicích, ldyž jsem tam byl ještě studentem. Chodili jsme spolu do stejného ročníku. Vaše matka se tenkrát jmenovala Lily Evansová a byla to ta nejúžasnější osoba, kterou měl kdy čest poznat. Naproti tomu váš otec, James Potter, byl namyšlený a ignorantský spratek, který absolutně nedbal pravidel.“

„Lily a James,“ vydechla Terrese ohromeně a pak se odhodlala k další otázce, která jí na jazyku svědila snad ještě delší dobu, „jak zemřeli?“

„To by bylo na dlouho, slečno Potterová,“ zavrtěl hlavou profesor, „a navíc byste musela znát alespoň základy z dějin čar a kouzel.“

„Ale já přece o dějinách už něco vím!“ namítla Terrese, „učebnici Dějin čar a kouzel už jsem si stačila prohlédnout.“

„Tak dobře,“ svolil profesor, „musíte vědět, že před deseti lety nebyl svět kouzelníků tak poklidný, jako je dnes. Před deseti lety se většina kouzelníků třásla strachy před strašlivým černokněžníkem-“

„Co to bylo za černokněžníka?“ skočila mu Terrese do řeči.

„Jeho jméno se neříká,“ odsekl profesor Snape.

„Ale nějaké musel mít,“ naléhala na něj Terrese, „všichni mají nějaké jméno.“

„Dobrá, jak myslíte. Řeknu vám to jednou a už nikdy více,“ mračil se profesor, „říkal si Lord Voldemort.“

„Lord Voldemort?“ opakovala Terrese.

„Ten-jeho-jméno-nemíme-vyslovit!“ napomenul ji, „takhle mu říkáme! A vy budete taky.“

„Co když nebudu?“ oponovala mu zrzavá dívenka, „proč bych mu nemohla říkat Lord Voldemort? Vždyť na tom nic není.“

Terrese nemohlo ujít, že sebou profesor pokaždé, když řekla Lord Voldemort škubnul. Nechápala, co ho na tom děsilo.

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny, „mě do toho vlastně vůbec nic není. Ale jestli chcete, abych vám pověděl, jak to tehdy bylo, tak přede mnou říkat nebudete!“

„Dobrá, tak tedy Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit,“ svolila Terrese poraženě.

„Skvělé. Tak tedy, kde jsem to skončil? Ano, už vím...“ vzpomněl si profesor, „Ten černokněžník se nebál ničeho. Mučení a zabíjení ho bavilo stejně jako jiné kouzelníky famfrpál – ne to vám teď nebudu vysvětlovat – a počet jeho následníků se zvětšoval pořád více a více.

Málokdo se mu odvažoval postavit. Když si něco umanul, dosáhl toho, ať to stálo životů kolik chtělo. Jednoho dne se rozhodl zabít i vaše rodiče. Neptejte se, co ho k tomu vedlo, sám to nevím, ale povedlo se mu to.

I přes mnohé ochrany, které na vašem domě byly, se dovnitř dostal a vaše rodiče zabil. Pak obrátil svou hůlku i proti vám. Ale kouzlo se mu nepovedlo a on zmizel.“

„Zmizel?“

„Ano, zmizel. Nikdo neví jak a proč, ale mnozí to připisují vám. Ale tím jsem asi měl raději zažít...“ uvažoval profesor nahlas.

„Začít? O čem to mluvíte? Nerozumím vám.“ Terrese položila skleničku s dýňovým džusem, který si za těch pár týdnů, kdy u profesora Snapea bydlela, docela oblíbila, a upřeně se na profesora zadívala.

„Víte, v kouzelnickém světě je jméno Terry Potter bráno tak trochu jako legenda. Zná ho i každé malé dítě.“

„Promiňte, ale kdo je ten váš Terry?“ nechápala Terrese.

Profesor polkl, „Terry je jméno, pod kterým vás znají. Vaši rodiče vám tak říkali.“

„Terry,“ opakovala po něm, „vážně? Promiňte- eh, já chci říct... Totiž, líbí se mi to,“ vykoktala s očima sklopenýma na stůl.

Zvedla oči a podívala se na profesora. Zrudla.

„Eh- Omluvte mě,“ vyhrkla a utekla od stolu.

Vyběhla z jídelny a utíkala po schodech nahoru. Zavřela se ve svém pokoji. Celá zadýchaná se svalila na postel.

Bylo toho na ni moc.

Co to bylo? Ptala se sama sebe, myslíc na ten podivný pohled, který na ni profesor upíral. Vypadalo to, jako kdyby spatřil ducha, nebo tak něco...Ne, ne, ne, počkej! Tohle tak důležité není.

Terry. Chtěli mi říkat Terry...

Tohle, tenhle pocit, který Terrese v tu chvíli zaplavil, jen tak někdo nepochopí. Celý svůj život, celých jedenáct let, neslyšela na adresu svých rodičů jediné milé slovo. A dnes... Dnes se o nich dozvěděla tolik věcí. Bylo to jako když celý život čtete knížku a najednou, jednoho dne, se ten příběh stane skutečným.

Takové to bylo...

(A/N: Vím, že tahle kapitola byla hodně krátká, pouhých 923 slov celkem, ale snad to napravím tím, že vám ji sem dávám už dnes, tedy ani ne jeden den po zveřejnění kapitoly minulé... Snad se vám alespoň trochu líbila.)