Rozum a cit

Část 4

„Škoda přeškoda, že Edward nemá smysl pro malování," pravila Marianna Elinor.

„Proč myslíš?" zeptala se Elinor. „Sám sice nekreslí, to je pravda, ale s potěšením sleduje práci druhých, a ujišťuji tě, že vrozené předpoklady má, i když se mu nedostalo příležitosti je rozvíjet. Kdyby se tomu byl někdy učil, myslím, že by v kreslení projevil značnou zručnost. Má tak malou důvěru ve vlastní úsudek, že se vždycky zdráhá vyslovit názor na ten který obraz, ale díky přirozenému instinktu a prostému vkusu se zpravidla spolehlivě zorientuje."

Marianna se jí nechtěla dotknout, a proto se o tom dál nešířila, ale uznání, které Edward podle Elinor projevoval nad výtvarnými pracemi jiných, se na hony lišilo od bouřlivé extáze, jaká se podle jejího mínění jedině dala zvát smyslem pro umění. V duchu se nad tím musela usmát, ale ctila sestru za její zaslepenou lásku.

„Doufám, Marianno," hovořila Elinor dál, „že ho nepovažuješ za nevnímavého ke kráse vůbec. Ale ne, to si o něm jistě nemyslíš, protože se k němu chováš velmi srdečně, a kdybys na něho měla takový názor, určitě bys k němu nedokázala být milá."

Marianna nevěděla, jak se zachovat. Zanic na světě nechtěla sestru ranit, a něco předstírat, to bylo vyloučeno. Nakonec řekla: „Nesmíš se na mne zlobit, Elinor, jestli nedokáži ocenit jeho přednosti stejnou měrou jako ty. Neměla jsem tolik příležitostí odhalit dopodrobna jeho rozumové schopnosti, jeho sklony a vkus jako ty, ale o jeho dobrotě a rozumu mám nejvyšší možné mínění. Má mimořádně vzácný charakter a milou povahu."

„Myslím, že ani jeho nejbližší by nemohli být nespokojeni s takovým ohodnocením. Větší chválu si neumím představit." Marianna se zaradovala, že sestře stačí ke spokojenosti tak málo.

„O jeho inteligenci a dobrotě nezapochybuje snad nikdo, jakmile se s ním sblíží natolik, že se před ním volně rozpovídá," pokračovala Elinor. „Má pronikavý bystrozrak i dobré zásady, ale není to na první pohled zřejmé, protože z plachosti nejčastěji mlčí. Ty jsi ho už poznala, a proto spravedlivě oceňuješ jeho ryzí vlastnosti. A že jsi je na rozdíl ode mne nemohla dopodrobna odhalit, jak říkáš, zavinily jisté okolnosti. Býváme s Edwardem často odkázáni jeden na druhého, protože tebe se z vřelé lásky zcela zmocní maminka. Jelikož spolu často hovoříme, vím už, jak se na různé věci dívá, vyslechla jsem jeho mínění o knihách i o umění, a na základě toho všeho si troufám tvrdit, že má živou představivost, dochází k oprávněným a správným závěrům a má jemný, vytříbený vkus. čím lépe ho člověk pozná, tím víc ho upoutá nejen svým vystupováním a zjevem, ale i svými schopnostmi. V první chvíli máš dojem nemotornosti a jeho zevnějšek tě sotva zaujme, dokud si nevšimneš jeho neobyčejně výrazných očí a milé tváře. Já už ho teď znám tak dobře, že ho považuji za přitažlivého muže, přinejmenším osobitým způsobem přitažlivého. Co o tom soudíš, Marianno?"

„Mně se bude brzy také jevit jako krasavec, i když si to o něm prozatím nemyslím. Až mi řekneš, abych ho milovala jako tvého manžela, budu stejně okouzlena jeho zevnějškem jako už teď jeho duší."

Elinor sebou trhla a zalitovala, že se dala unést, aby o něm promluvila tak vřele. Uvědomovala si, že si Edwarda nesmírně cení. Věřila, že sympatie jsou vzájemné, ale byla by musela mít pevnější jistotu, aby jí Marianniny řeči o jejich lásce byly příjemné. Věděla, že jakmile Marianna stejně jako maminka něco vytuší, už tomu i věří – že u nich se z přání rodí naděje, a z naděje jistota. Pokusila se tedy objasnit sestře, jak se věci mají doopravdy.

„Nechci popírat," řekla, „že o něm mám velmi dobré mínění – že si ho upřímně vážím, že je mi sympatický."

Nato Marianna rozhořčeně vybuchla: „Tak ty si ho vážíš! Je ti sympatický! Jsi chladná jako led, Elinor! A co horšího: hanbíš se za své city! Jestli mi ještě něco takového řekneš, odejdu rovnou z pokoje."