Rozum a cit

Část 32

Elinor toto vyprávění zanedlouho sestře dopodrobna zopakovala, ale kýženého účinku u ní nedosáhla. Ne že by Marianna o pravdivosti některých údajů pochybovala — vyposlechla všechno se soustředěnou pozorností, nic k tomu nepodotkla ani se nepokoušela Willoughbyho hájit a její slzy naznačovaly, že to považuje za vyloučené.

I když Elinor takto nabyla jistoty, že sestra víc o jeho vině nepochybuje, a se zadostiučiněním pozorovala, jak se už plukovníku Brandonovi nevyhýbá, když přijde na návštěvu, že s ním rozpráví s jistou účastí a úctou, ba dokonce z vlastní vůle ty rozhovory vyhledává, i když zdánlivě nepodléhala takovému rozrušení jako dřív, bylo na ní vidět, že se přesto trápí. Vrátila se jí duševní vyrovnanost, ale byla to vyrovnanost zdrcená a melancholická. Prožívala ztrátu dobrého mínění o Willoughbym ještě hůř než ztrátu jeho lásky. Když nyní věděla, jak svedl a opustil slečnu Williamsovou, a co ta ubohá vytrpěla, začala se dohadovat, jaké úmysly měl kdysi asi s ní, a tyhle černé myšlenky ji tak drtily, že se s nimi nedokázala svěřit ani Elinor, a ta když viděla, jak sestra mlčky propadá chmurám, soužila se pro ni víc, než kdyby se jí byla často a otevřeně se svými myšlenkami svěřovala.

Líčit pocity paní Dashwoodové a slova, jimiž je vyjádřila, když dostala Elinořin dopis a odpovídala na něj, znamenalo by pouze opakovat to, co prožívaly a říkaly její dcery, popisovat zklamání téměř stejně bolestné jako Mariannino a rozhořčení ještě prudší než Elinořino. Dostaly od ní v rychlém sledu několik dlouhých dopisů, kde jim sdělovala, jak ji to zasáhlo a co si o tom myslí; vyjadřovala velkou starost o Mariannu a nabádala ji, aby statečně snášela rány osudu. Jak hrozivé se matce muselo jevit Mariannino trápení, když psala o statečnosti vůči ranám osudu, jak drtivé a ponižující city, jimž se nemá poddávat!

V rozporu s vlastními zájmy usoudila paní Dashwoodová, že Marianně bude v tomto čase kdekoli jinde lépe než v Bartonu, kde by jí všechno neustále důrazně připomínalo minulost a nejbolestněji jitřilo nitro vzpomínkami, protože by tam pořád měla Willoughbyho před očima. Radila tedy dcerám, aby v žádném případě nezkrátily návštěvu u paní Jenningsové — nebyla sice dohodnuta na určité údobí, nicméně všichni předpokládali, že se protáhne přinejmenším na pět šest týdnů. Matka psala, že v Londýně Marianna bezpochyby bude mít možnost pestřejšího zaneprázdnění než doma, leccos ji upoutá a setká se se zajímavější společností, a to občas odvrátí její pozornost od vlastního trápení, možná ji něco i pobaví, jakkoli teď obě nemají na zábavy ani pomyšlení.

Nebezpečí, že by se s Willoughbym někde střetla, Marianně podle matčina názoru nehrozilo o nic víc ve městě než na venkově, protože všichni jejich věrní přátelé s ním nyní jistě přeruší všechny styky. Úmyslně je nikdo dohromady nesvede, z nedbalosti je také podobnému nemilému překvapení nevystaví, a náhoda má méně šancí v lidnatém Londýně než v odloučeném Bartonu, kde by jí mohl přijít do cesty, až pojede představit nevěstu paní tetince v Allenhamu. – Paní Dashwoodová sice o zamýšleném sňatku zprvu měla své pochyby, ale časem s ním začala napevno počítat.

Přála si ještě z dalšího důvodu, aby dcery zůstaly, kde jsou: nevlastní syn jí dopisem sdělil, že se v první polovině února chystají s manželkou do Londýna, a paní Dashwoodová si přála, aby se s bratrem tu a tam přece jen sešli.

Marianna slíbila, že se podřídí matčinu přání, a nyní tedy souhlasila bez námitek se vším, přestože to bylo v rozporu s tím, co si sama přála i očekávala, a přestože matčino stanovisko považovala za zcela mylné: sama soudila, že pobytem v Londýně je jí odpírána jediná možná úleva v jejím trápení, totiž matčina osobní účast, a že je tak odsouzena pobývat mezi lidmi a v podmínkách, které jí nedopřejí chvilku duševního klidu.