Rozum a cit

Část 14

Že plukovník Brandon tak zčistajasna ukončil návštěvu na zámku a že tak neúhybně tajil pravý důvod, to vrtalo paní Jenningsové hlavou ještě dva tři dny, a ta když si vzala něco do hlavy, nedala s tím hned tak pokoj, jako se s tím zpravidla setkáváme u lidí, kteří se příliš živě zajímají o počínání svých bližních. Pořád rozvíjela úvahy, co za tím asi vězí, byla si jista, že dostal nějakou moc špatnou zprávu, a tak probírala rozličné maléry, které ho mohly potrefit, jako by se byla pevně rozhodla, že mu žádný z nich neodpustí.

„Přihodilo se něco neblahého, to je jednou jisté," vykládala. „Viděla jsem to na něm. Chudáček! Bojím se, že si stojí špatně. Výnos z delafordského panství se nikdy neodhadoval na víc než dva tisíce ročně, a jeho bratr po sobě zanechal dost dluhů. Řekla bych, že ho odvolali kvůli finančním těžkostem. Co jiného by to bylo? Moc ráda bych věděla, jestli hádám správně. Dala bych za to nevím co, kdybych znala skutečný stav věcí. Možná že je to kvůli slečně Williamsové – ano, to bude ono, zatvářil se tak rozpačitě, když jsem se o ní zmínila. Není přece pravděpodobné, že by se jeho majetkové poměry náhle zhoršily, vždyť je to takový uvážlivý člověk, a jistě se mu za ta léta už podařilo vyplatit panství ze všech hypoték. Co jen za tím vězí? Možná že se jeho sestře v Avignonu přitížilo a poslala pro něho. No, ať je to, co je, upřímně mu přeji, aby vybředl ze všech nesnází, a navrch ještě dostal dobrou ženu."

Takhle dumala a takhle rozkládala paní Jenningsová, přikláněla se hned k té a hned k oné domněnce, a všechny jí ve chvíli zrodu připadaly nejpřesvědčivější. Elinor sice plukovníku Brandonovi upřímně přála všechno dobré, nedokázala ale žasnout nad jeho náhlým odjezdem tak procítěně, jak by to byla ráda viděla paní Jenningsová, podle jejího mínění dané okolnosti ani tak vytrvalý údiv neopravňovaly, a nadto měla k divení jiný důvod.

Tím byla přezvláštní skutečnost, že její sestra i Willoughby přecházejí mlčením otázku, která je všechny živě zajímá, jak si oba jistě dobře uvědomují. Přesto mlčeli dál, a den ode dne se to ostatním zdálo podivnější a v nepochopitelném rozporu s povahou těch dvou. Proč se otevřeně matce a jí nesvěří s tím, k čemu podle jejich počínání mezi nimi muselo dojít, to si Elinor neuměla představit.

Chápala, že třeba nemohou pomýšlet na brzký sňatek – Willoughby sice měl nějakou rentu, ale zámožný patrně nebyl. Sir John odhadoval výnos z jeho panství na nějakých šest sedm stovek ročně, mladý muž ale žil stylem očividně přesahujícím takový příjem a sám si už nejednou postěžoval na svou chudobu. Přesto si podivné a málo účinné tajnůstkářství kolem jejich zasnoubení nedovedla vysvětlit; navíc se to tak rozcházelo s jejich hlásanými názory i skutečným počínáním, že občas zapochybovala, zdali se opravdu zasnoubili, a pro tyto pochybnosti se nemohla odhodlat, aby se na to Marianny zeptala přímo.

Willoughby dával zcela nepokrytě najevo, že je má všechny rád. Marianně se věnoval se vší něhou hluboké lásky, k ostatním v rodině se choval jako pozorný syn a bratr. V zahradním domku zřejmě viděl a miloval svůj pravý domov – rozhodně tam trávil víc času než v Allenhamu, a pokud nebyli všichni sezváni na zámek, skončila jeho ranní vyjížďka zpravidla tam, kde pak až do večera prodléval Marianně po boku, zatímco jí jeho oblíbený pointr ležel u nohou.

Jednou v podvečer asi týden po plukovníkově odjezdu jako by mu srdce zvlášť přetékalo vřelým citem ke všemu kolem, a když se paní Dashwoodová náhodou zmínila o svých úmyslech na jaře domek přestavět, jal se vášnivě protestovat proti jakékoli změně prostředí, které prý si zamiloval a považuje za ideální.

„Cože?" zvolal. „Přestavět tenhle drahý domeček? Ne a ne! S tím bych se nikdy nesmířil. Nesmíte přidat ani kámen do zdi, ani palec k podlaze, nechcete-li mne hluboce ranit."

„Jen buďte klidný, nic podobného nehrozí," řekla Elinor. „Maminka nebude mít dost peněz, aby se do toho pustila."

„To mne upřímně těší," prohlásil. „Kéž zůstane navždy chudá, jestli by bohatství neuměla využít jinak."

„Děkuji vám, Willoughby. Ujišťuji vás ale, že nechci ohrozit váš citový vztah k tomuto domu ani vztah kohokoli jiného mně drahého – za to by mi žádné vylepšení nestálo. Můžete se spolehnout: ať mi na jaře zbude jakákoli částka, až všechno vyúčtuji, raději ty peníze nechám bez užitku ležet, než bych je použila na účel vám tak protivný. Skutečně se vám ale náš domov tak líbí, že tu nevidíte žádné nedostatky?"

„Miluji ho," odpověděl. „Pro mne je dokonalý. A nejen to: považuji ho za jediný druh obydlí, kde je možno v životě dojít štěstí, a kdybych byl velký boháč, dám bez váhání Combe zbourat a na jeho místě postavit přesně takovýhle domeček."

„I s tím úzkým schodištěm a začouzenou kuchyní, že," podotkla Elinor.

„Ano," zvolal stejně rozdychtěně, „se vším všudy, co k němu patří – v žádných výhodách ani nevýhodách byste nepostřehla změnu. Teprve pak a jedině pak bych dokázal trávit pod jeho střechou dny tak šťastně jako v bartonském domečku."

„Troufnu si tvrdit," podotkla Elinor, „že přes takové zjevné nedostatky, jako jsou lepší pokoje a širší schodiště, přilnete časem k vlastnímu sídlu stejně jako k zdejšímu dokonalému domku."

„Za jistých okolností bych k němu třeba přilnul," odpověděl Willoughby, „ale váš domeček bude mému srdci vždycky drahý z důvodu zcela zvláštního."

Paní Dashwoodová se radostně zadívala na Mariannu, jež upírala krásné oči na Willoughbyho pohledem výmluvně napovídajícím, že mu moc dobře rozumí.

„Často jsem si říkával," dodal ještě, „když jsem pobýval před rokem v Allenhamu, jaká je to škoda, že v bartonském zahradním domku nikdo nežije. Kdykoli jsem jel kolem, obdivoval jsem jeho krásnou polohu a bylo mi líto, že stojí prázdný. Ani ve snu bych se byl tehdy nenadál, že první novina, kterou mi paní Smithová oznámí, až znovu přijedu, se bude týkat toho, že zahradní domek má nové obyvatele. A já to přijal s takovou radostí a zájmem, že se to nedá vysvětlit jinak než předtuchou, jaké štěstí mne tu potká. Nemám pravdu, Marianno?" obrátil se na dívku tlumenějším hlasem. Poté pokračoval jako dřív: „A tenhle domeček byste chtěla pokazit, paní Dashwoodová? Zbavila byste ho vší kouzelné prostoty kvůli údajnému vylepšení! A tenhle drahý salón, kde jsme se seznámili a potom strávili tolik blažených chvil, byste degradovala na pouhý vchod, kudy by každý jen rychle prošel, a přitom je to pokoj pohodlnější a útulnější než nejprostornější a nejhonosnější sál na světě."

Paní Dashwoodová ho znovu ujistila, že k žádným změnám nedojde.

„Jste předobrá žena," odpověděl vřele. „Váš slib mi daroval klid. Zajděte ještě o krok dál a darujte mi štěstí: řekněte mi, že nejen domeček zůstane tak, jak je, ale že i vy a celá rodina zůstanete stejně beze změny a že mne vždycky přijmete s tou vzácnou laskavostí, pro niž jsem si váš domov zamiloval."

Paní Dashwoodová mu ochotně vyhověla a Willoughby jim celý večer dával najevo, jak je mu u nich dobře.

„Povečeříte s námi zítra?" zeptala se paní Dashwoodová, když se loučili. „Nemohu vás pozvat na dřívější dobu, protože se musíme vypravit do zámku na návštěvu k lady Middletonové."

Slíbil, že přijde ve čtyři.