Rozum a cit

Část 29

Ještě než jim služebná nazítří ráno zatopila v krbu a slunce se prosadilo v chladném lednovém rozbřesku, klečela už polooblečená Marianna v okenním výklenku, aby využila chabého světla svítání, a pero se jí kmitalo po papíru tak rychle, jak to proud slz dovoloval. Elinor probudily vzrušené vzlyky: když ji takhle viděla, nejprve ji beze slov úzkostlivě pozorovala a pak na ni mírně a ohleduplně promluvila: „Marianno, smím se tě zeptat –?"

„Ne, Elinor," zněla odpověď, „na nic se neptej, brzy se všechno dozvíš."

Zoufalý klid, s nímž tahle slova pronesla, vystřídal hned vzápětí nový nápor zármutku. Teprve po chvíli se vzchopila natolik, že mohla psát dál, a časté projevy žalu, kvůli nimž musela odkládat pero, dokazovaly přesvědčivě, že píše ještě naposledy Willoughbymu.

Elinor o ni starostlivě a nevtíravé pečovala, seč bylo v jejích silách, a byla by ji ráda chlácholila a konejšila ještě víc, nebýt toho, že ji Marianna se vší naléhavostí vrcholného nervového rozjitření požádala, aby na ni proboha nemluvila. Za takových okolností bylo pro obě dvě nejmoudřejší, aby nepobývaly spolu, a duševní nepokoj také vypudil Mariannu z ložnice hned, jak se dooblékla: jelikož toužila po samotě a přitom nevydržela na jednom místě, bloudila až do snídaně po domě, ale všem se přitom vyhýbala. U snídaně nic nejedla, ani se o to nesnažila, a Elinor zaměřila všechno úsilí nikoli na to, aby na ni naléhala nebo ji litovala, ba ani ji nesledovala pohledem, ale aby soustředila pozornost paní Jenningsové výhradně na sebe.

Jelikož paní Jenningsová měla snídani ze všeho stolování nejraději, prodlévala u ní dost dlouho, a právě když se poté společně usazovaly u pracovního stolu, přinesl lokaj dopis pro Mariannu: ta mu ho dychtivě vytrhla z ruky, zbledla jako stěna a vyběhla z pokoje.

Elinor, která z toho okamžitě pochopila, jako by byla zahlédla rukopis na obálce, že je to od Willoughbyho, se sevřelo srdce: sotva dokázala hlavu pozvednout a celá se zachvěla, až se lekla, že to paní Jenningsové jistě neujde. Dobrá ta dáma však jenom viděla, že Marianna dostala dopis od Willoughbyho, což se jí jevilo jako příhodný podnět k rozehrání vtipu, a také se v souladu s tím zasmála a poznamenala, že si teď Marianna doufejme pěkně počte. Elinořino zoufalství vůbec nepostřehla, neboť soustředěně odměřovala vlny na předložku, a jen co Marianna byla ze dveří, rozvíjela dál své úvahy: „Namouvěru že jsem ještě neviděla žádnou slečnu takhle bezhlavě zamilovanou! Kdepak moje děvčata, v tom se s ní nemůžou rovnat, a že se kdysi také bláznivě navyváděly! Slečna Marianna je ale jako vyměněná. Doufám z celého srdce, že už ji nenechá déle čekat, trápí mě, když vidím, jaká je z toho celá špatná a usoužená. A prosím vás, kdypak se to vlastně budou brát?"

Elinor v té chvíli sice vůbec nebylo do řeči, ale takový frontální útok nemohla přejít mlčením, chabě se tedy usmála a odpověděla: „Opravdu jste, milostpaní, podlehla dojmu, že sestra je s panem Willoughbym zasnoubená? Já myslela, že jen žertujete, ale když se mne na to teď se vší vážností ptáte, musím vás poprosit, abyste tomu klamu déle nepodléhala. Ujišťuji vás, že bych se moc a moc divila, kdybych se dozvěděla, že se budou brát."

„Ale co mi to tu chcete namluvit, slečno Elinor? Všichni přece víme, že z toho bude svatba! Taková láska na první pohled! Vždyť jsem je v Devonshiru vídala den co den, od rána do večera! Jako bych nevěděla, že se mnou slečna Marianna jela do Londýna hlavně proto, aby si tu koupila svatební šaty! I jděte! Sama jste velká tajnůstkářka, ale nesmíte si myslet, že my ostatní nemáme oči. Mne neobalamutíte. Však už to ví celé město, já o tom pověděla kdekomu a Charlotta zrovna tak."

„Mýlíte se, madam, věřte mi," ujišťovala ji důrazně Elinor. „Dejte si říct, není to od vás pěkné šířit takové pověsti, přesvědčíte se o tom sama, i když mi třeba teď ještě nevěříte."