Rozum a cit

Část 22

Marianna se odjakživa špatně smiřovala s projevy drzosti, hrubosti, takové či onaké neschopnosti, ba dokonce i odlišný vkus jí byl proti mysli, a při jejím momentálním rozpoložení jí víc než jindy přišlo zatěžko snášet slečny Steelovy a vycházet vstříc jejich přátelskému snažení, a právě vytrvalému chladu, s nímž odmítala všechny jejich pokusy o sblížení, připisovala Elinor zjevnou skutečnost, že obě dávaly přednost jí. Zvlášť výrazně se to projevovalo u Lucy, která nevynechala jedinou příležitost, aby ji nezatáhla do rozhovoru a nesnažila se prohloubit vzájemné vztahy otevřenými citovými projevy.

Lucy dostala do vínku dobrou hlavu, uměla občas prohodit výstižnou i vtipnou poznámku a nějakou tu půlhodinku pobyla Elinor v její společnosti docela ráda. Její vrozené nadání však nebylo podchyceno výchovou, měla veliké mezery ve vědomostech, nic nečetla, a takhle všeobsáhlá nedostatečnost ducha, neznalosti i v nejběžnějších záležitostech nezůstaly Elinor utajeny, ať se Lucy sebevíc snažila dobře vystupovat. Elinor to pozorovala a litovala ji, že její nemalé schopnosti zůstaly tak zanedbány. S docela jinými pocity však přijímala Lucyin nedostatek jemnocitu, hrdosti a duševní poctivosti, který svou úslužností, přeochotou a lichocením na zámku prozrazovala. Sotva tedy mohla nalézt trvalé zalíbení ve společnosti stvoření, v němž se nevědomost pojila s neupřímností, když jim nedostatek vzdělání bránil v smysluplném rozhovoru, a navíc pak podle dívčina chování k ostatním musela každý projev přízně a úcty vůči sobě považovat za bezcenný.

„Podivíte se asi, že se na to ptám," prohodila Lucy jednoho dne, když spolu kráčely od zámku k zahradnímu domku, „ale prosím vás, znáte se osobně s matinkou vaší paní švagrové, s paní Ferrarsovou?"

Elinor se otázka skutečně jevila podivná a zatvářila se podle toho, když odpovídala, že se s paní Ferrarsovou nikdy nesetkala.

„Neříkejte!" odvětila Lucy. „Napadlo mě, že jste se s ní musela vídat na Norlandu. To mi tedy asi nemůžete povědět, jaká je."

„Nikoli," odpověděla Elinor, která si dávala velký pozor, aby si svůj názor na Edwardovu matku nechala pro sebe, a navíc vůbec netoužila po tom, aby ukojila takovou nevhodnou zvědavost. „Nic o ní nevím."

„Jistě vám to připadá velmi zvláštní, že se na ni takhle vyptávám," mluvila dál Lucy a oči přitom z Elinor nespouštěla, „není to ale bezdůvodně – kéž bych si troufala – ale věřte mi, že byste mi křivdila, kdybyste v tom viděla jen dotěrnou zvědavost."

Elinor jí na to odpověděla zdvořilostní frází a chvíli kráčely dál mlčky. Ticho přerušila Lucy, když se po jistém zaváhání vrátila k načatému hovoru.

„Nemohu se smířit s tím, že mne třeba budete pokládat za nemístně zvědavou. Všechno, jen to ne, protože si vašeho dobrého mínění nesmírně cením. Jistě nemusím mít strach důvěřovat právě vám: upřímně bych si vážila vaší rady, jak postupovat v mé nelehké situaci, ale není důvod vás s tím obtěžovat. To je škoda, že neznáte paní Ferrarsovou."

„Mrzí mne, že vám nemohu vyhovět," odpověděla Elinor v úžasu, „pokud by pro vás moje mínění mělo nějaký význam. Vůbec jsem ale netušila, že k té rodině máte nějaké vztahy, a proto mne trochu překvapuje, to se vám přiznávám, že se o tu dámu tolik zajímáte."

„Chápu to a samo sebou se vám vůbec nedivím, to je jednou jisté. Kdybych si troufala vám všecko svěřit, určitě byste pro mne měla pochopení. K paní Ferrarsové v přítomnosti rozhodně žádný vztah nemám, dost možná ale nadejde čas – jak brzy to bude, záleží jen a jen na ní – kdy budeme velmi úzce spřízněny."

Při těchto slovech klopila oči v rozkošných rozpacích, a jen jediný pohled vrhla na svou společnici, aby se přesvědčila, jak na ni sdělení zapůsobilo.