Rozum a cit

Část 46

Mariannina choroba sice patřila k těm, které tělo hodně oslabí, netrvala však tak dlouho, aby pacientka následky rychle nepřekonávala, a při jejím mládí, vrozené odolnosti a pod blahodárným vlivem matčiny přítomnosti se pěkně zotavovala; už za čtyři dny mohla přijít do šatny paní Palmerové, a tam byl na její výslovné přání pozván plukovník Brandon, protože si velmi přála poděkovat mu za to, že dojel pro matku.

Dojetí, s nímž hleděl na její změněnou tvář a tiskl bílou ruku, kterou k němu hned vztáhla, dohadovala se Elinor, vyvstává ještě z něčeho jiného než z lásky k Marianně a vědomí, že to pro ostatní není tajemstvím: melancholický pohled a zrůzněná tvář, jak hleděl na sestru, jí napovídaly, že má v duchu před očima dávné smutné výjevy, a podoba mezi Mariannou a Elizou je teď ještě zvýrazněná zapadlýma očima, chorobnou bledostí, malátně spočívající postavou a vřelým uznáním za prokázané služby.

Paní Dashwoodová sledovala všechno se stejně bedlivou pozorností jako její dcera, ale z odlišného hlediska, a proto dospěla i k odlišným závěrům: ta přisoudila plukovníkovi pouze to, co se dalo vysvětlit prostými a zřejmými pocity, zatímco v Mariannině počínání a jejích slovech se domnívala vidět víc než pouhou vděčnost.

Po dalších dvou dnech, kdy Marianna očividně dnem i nocí nabývala sil, začala paní Dashwoodová v souladu s vlastním i dceřiným přáním hovořit o návratu do Bartonu. Jejím záměrům se hodlali přizpůsobit i oba její přátelé: paní Jenningsová nemohla opustit Cleveland, dokud Dashwoodovi neodjedou, a plukovník Brandon se ochotně podvolil jejich společnému naléhání a považoval svůj tamní pobyt za stejně časově vymezený, ne-li stejně bezvýhradně nutný. Spolu s paní Jenningsovou pak přesvědčili paní Dashwoodovou, aby ke zpáteční cestě použila jeho kočáru, kde bude mít nemocná dcera větší pohodlí, a plukovník zase vyhověl společnému pozvání paní Dashwoodové a paní Jenningsové, která ve své činorodé dobrotě hospodařila s pohostinností nejen svou, ale i jiných lidí, a rád slíbil, že za pár týdnů přijede do zahradního domku na návštěvu a kočár si tam vyzvedne.

Nadešel den rozloučení a odjezdu. Marianna se zvlášť vřele a dlouho loučila s paní Jenningsovou, jak jí srdce velelo, aby upřímnou vděčností, úctou a dobrou vůlí tajně odčinila někdejší přezíravost, přátelsky dala sbohem plukovníku Brandonovi, který ji doprovodil a opatrně usadil do kočáru se zřejmou snahou, aby ho dobrou polovinu měla pro sebe. Paní Dashwoodová s Elinor ji následovaly a ostatní dva zůstali sami a neměli už čím se zabavit, tak rozprávěli o těch na cestě, až přišel lokaj povědět paní Jenningsové, že na ni venku čeká její vlastní kočár, kde si pak mohla cestou poklábosit s komornou, aby se jí nestýskalo po jejích dvou mladých svěřenkách, a plukovník Brandon hned nato zamířil na svou osamělou pouť do Delafordu.

Dámy Dashwoodovy strávily na cestě dva dny a Marianna je překonala bez podstatné únavy. Obě její bdělé ošetřovatelky udělaly všechno, co zmůže vřelá láska a účinlivá péče, aby měla pohodlí, a odměnou jim bylo, že se cítila fyzicky dobře a v duši jí vládl klid. Elinor těšilo zvlášť to druhé. Vždyť vedle ní po řadu týdnů prožívala její neutuchající utrpení, malomyslnost ducha, o níž sestra neměla odvahu mluvit ani ji v sobě přemoci, a když teď pozorovala s radostí, kterou nikdo druhý ani nemohl v stejné míře sdílet, že Marianna se v duchu zřejmě se vším vyrovnala, připisovala to vážnému sebezpytování, které Marianně jistě časem dopomůže k spokojenosti a veselé mysli.

Jak se blížily k Bartonu a otevíraly se před nimi scenérie, kde každé pole a každý strom vyvolávaly osobité bolestné vzpomínky, Marianna zmlkla, a zabrána do úvah se odvrátila a zahleděla upřeně z okna. Elinor to neudivilo a ani jí to neměla za zlé, a když viděla, jak pomáhala sestře sestoupit z kočáru, že se neubránila slzám, považovala to za dojetí zcela přirozené, které nezasluhuje nic než soucit, a pro svou umírněnost dokonce i uznání. Z dalšího sestřina počínání pak vyčetla duševní úsilí směřující k moudrému sebeovládání: jen vešly do salónu, rozhlédla se Marianna kolem sebe s cílevědomým odhodláním, jako by si umínila rázem si zvyknout na všechny věci, které by ji mohly upomenout na Willoughbyho. – Mnoho toho nenapovídala, ale každou větou jako by usilovala o dobrou náladu, a třebaže jí tu a tam unikl povzdech, pokaždé to vzápětí napravila úsměvem. Po obědě si chtěla vyzkoušet klavír. Přistoupila k němu, ale ze všeho nejdřív jí oko padlo na operní partituru, kterou jí obstaral Willoughby: obsahovala několik jejich oblíbených duet a na obálce bylo jeho rukou vepsáno její jméno. – Takhle to nepůjde. – Zavrtěla hlavou, odsunula noty stranou, chvíli se probírala klávesami, ale pak prohlásila, že má neohebné prsty, a nástroj zavřela. Energicky ale tvrdila, že bude v příštích týdnech pilně cvičit.