Rozum a cit

Část 27

 „Jestli tohle mírné počasí potrvá," prohodila paní Jenningsová na druhý den ráno u snídaně, „nebude se siru Johnovi vůbec chtít z Bartonu. Sportsmani to vždycky těžce nesou, když se některý den nemohou věnovat své zálibě. Chudáčkové, upřímně s nimi soucítím, protože si to pokaždé tak berou."

„Máte pravdu, milostpaní!" zvolala Marianna radostně, přešla k oknu a bedlivě se zahleděla ven. „Na to jsem nepomyslela. Tohle počasí zdrží mnohé lovce na venkově."

šťastný postřeh jí stačil vrátit dobrou náladu. „Pro ně je to skutečně nádherné počasí," rozvíjela dál své úvahy, když s rozzářenou tváří zasedla k snídani. „S jakou radostí je využijí! Ale –" (starostlivě) „nemůžeme čekat, že potrvá. Touhle roční dobou, a zvlášť když teď tolik pršelo, žádné teplo už nebude. Brzy nastanou mrazy, nejspíš kruté mrazy. Za den za dva – mírná zima se neudrží – dost možná už večer začne mrznout!"

„Ať tak či tak," pospíšila si Elinor, aby paní Jenningsová neměla možnost sledovat sestřiny myšlenky tak jasnozřivě jako ona sama, „troufám si předpovědět, že do konce příštího týdne sira Johna s lady Middletonovou v Londýně uvítáme."

„Ano, děvenko moje, taky si myslím. Mary si vždycky prosadí svou."

„A teď poběží napsat do Combe," hádala v duchu Elinor.

Pokud se tak stalo, Marianna ten dopis napsala a odeslala potají a Elinor přes všechnu bdělost nic nezjistila. Nepřestala si kvůli ní sice dělat těžkou hlavu, ale dokud byla Marianna v dobré náladě, netrápila se sama také. A Marianna byla v dobré náladě, těšila se z mírného počasí, a ještě víc se těšila, až uhodí mrazy.

Strávily den převážně tím, že nechávaly navštívenky po domech známých paní Jenningsové, aby všichni věděli, že, přijela do města, a Marianna celý čas pilně pozorovala, kterým směrem fouká vítr, jak se mraky honí po obloze, a stále tušila, že je v povětří cítit změnu.

„Nezdá se ti, že se od rána ochladilo, Elinor? Mně to připadá jako veliký rozdíl. Nemohu si v rukávníku zahřát ruce. Včera jsem myslím mráz tak necítila. Zdá se, že se mraky trhají, každou chvíli vysvitne sluníčko, odpoledne bude jasno."

Elinor se nad tím střídavě bavila a znepokojovala. Marianna však neochabovala, každý večer viděla v plápolajících plamenech a každé ráno v jinovatce za oknem nesporné příznaky blížících se mrazů.

Slečny Dashwoodovy neměly co vytknout ani životu, jaký paní Jenningsová vedla, ani okruhu jejích přátel. K nim oběma byla stále moc hodná, v domácnosti bylo všeho nadbytek, a až na několik dávných londýnských přítelkyň, které k nelibosti lady Middletonové nechtěla přestat znát, nenavštívila nikoho, před kým by se její mladé svěřenky cítily trapně. Elinor byla ráda, že to v tomhle směru dopadlo mnohem lépe, než čekala, a proto ochotně přehlížela, že večerní návštěvy, ať už je přijímaly doma nebo se samy někam vypravily, se odbývaly výhradně u karetních stolků a že to pro ni nebyla kdovíjak vzrušující zábava.

Plukovník Brandon, jenž byl u paní Jenningsové kdykoli vítán, přicházel denně, aby se vynadíval na Mariannu a popovídal si s Elinor, která považovala rozhovory s ním za nejpříjemnější chvíle dne, i když ji zároveň znepokojovalo, že ho sestra zřejmě ještě stále přitahuje. Obávala se, že jde o náklonnost spíše sílící. Rmoutilo ji, když viděla, jak starostlivě Mariannu pozoruje, a že je sám v pochmurnějším duševním stavu než v Bartonu.

Asi za týden po jejich příjezdu se potvrdilo, že Willoughby už je také ve městě. Jeho navštívenka ležela na stole, když se vrátily z projížďky.