Rozum a cit

Část 35

Elinořina zvědavost ohledně paní Ferrarsové byla ukojena. Zjistila, že by vskutku nebylo o co stát, mít ji v rodině. Když viděla, jak je pyšná a zlá a záměrně předem proti ní zaujatá, bylo jí jasné, že by jí v cestě stály nesmírné těžkosti, kdyby se chtěla s Edwardem zasnoubit a vzít si ho – ba skoro by byla pod dojmem toho všeho děkovala osudu, že není volný, a touto jedinou nepřekonatelnou překážkou má ušetřeny všechny ostatní paní Ferrarsovou vytvořené, že není závislá na jejích rozmarech a nemusí usilovat, aby si ji získala. Anebo když už se nemohla upřímně radovat, že Edward je přikován k Lucy, říkala si v duchu, že by se z toho měla radovat, kdyby Lucy byla lepší děvče.

Žasla, že je Lucy tak uchvácena vlídností paní Ferrarsové – že ji sobecké zájmy a marnivost zaslepily natolik, aby to blahosklonné přijetí, kterého se jí dostalo jen proto, že není Elinor, chápala jako uznání svých osobních předností – a že čerpá povzbuzení z toho, když jí z neznalosti skutečného stavu věcí dávají přednost. Že tomu ale tak je, o tom vypovídaly nejen Lucyiny pohledy při obědě, ale zdůraznila to ještě ona sama na druhý den, kdy ji na její výslovné přání lady Middletonová vysadila v Berkeley Street, neboť prahla po tom, aby mohla Elinor mezi čtyřma očima vylíčit své blaženství.

A štěstí jí přálo, protože brzy po jejím příchodu byla paní Jenningsová vzkazem odvolána k paní Palmerové.

„Přítelkyně moje drahá," zvolala Lucy, ledva osaměly, „přišla jsem se s vámi podělit o svoji radost. Viděla jste, jak lichotivě mne včera paní Ferrarsová přijala? Byla ke mně tak nevýslovně vlídná! – Víte, jaký jsem z toho setkání měla předem strach, ale od chvíle, kdy jsem jí byla představena, mluvila se mnou tak přátelsky a laskavě, jako by si mne byla na první pohled oblíbila. Viďte? – Vždyť jste to viděla, nepřipadalo vám to pozoruhodné?"

„Rozhodně se k vám chovala velmi pozorně."

„Pozorně! – Vy v tom vidíte pouhou pozornost? Já za tím tuším mnohem víc. Nikoho nevyznamenávala takovou přízní jako mne! Vůbec nejednala pyšně ani povýšeně, a vaše švagrová právě tak – roztomilost a vlídnost sama!"

Elinor chtěla zavést řeč jinam, ale Lucy ji nepřestávala nutit, aby doznala, že má proč být šťastna, až se jí Elinor podřídila.

„Kdyby věděly o vašem zasnoubení," řekla, „pak by nepochybně jejich chování bylo neobyčejně lichotivé, jelikož tomu ale tak není –"

„Tušila jsem, že takovou námitku uvedete," skočila jí do řeči Lucy rychle. „Paní Ferrarsová ale nemá důvod předstírat, že je mi nakloněna, kdyby tomu tak ve skutečnosti nebylo, a její náklonnost je pro mne všechno. Jsem nesmírně šťastná, a nedám si to vymluvit! Teď už věřím, že všechno dobře skončí a že se nám do cesty nepostaví žádné nepřekonatelné překážky, jak jsem si myslívala. Paní Ferrarsová je okouzlující žena a vaše švagrová rovněž. Jsou obě obdivuhodné. – Proč jste mi nikdy neřekla, že je paní Dashwoodová tak roztomilá?"

Na tohle Elinor nedokázala odpovědět, a proto se o to ani nepokusila.

„Není vám něco, slečno Dashwoodová? – Jste taková zaražená – ani nemluvíte – jistě vám není dobře."

„Těším se výbornému zdraví."

„To ráda slyším, ale opravdu na to nevypadáte. Proboha, to by bylo hrozné, kdybyste i vy upadla do nemoci, vy, která jste mi byla takovou oporou. Nevím, co bych si počala bez vašeho přátelství."

Elinor se na to pokusila něco případného odpovědět, přestože o úspěchu svého úsilí pochybovala. Lucy to však zřejmě ke spokojenosti stačilo, protože se hned znovu rozpovídala: „Věřím, že jsem si získala vaše sympatie, a hned po Edwardově lásce je mi tohle vědomí největší oporou. – Nebohý Edward! – Ale teď už bude dobře, můžeme se scházet, a scházet často, protože lady Middletonová propadla kouzlu paní Dashwoodové, a tak budeme často v domě na Harley Street, na to krk dám, a Edward tráví hodně času u sestry – krom toho se bude lady Middletonová navštěvovat s paní Ferrarsovou – a paní Ferrarsová i paní Dashwoodová ve své dobrotě nejednou prohlásily, že mne vždycky rády uvidí. Okouzlující dámy! Kdybyste při nějaké příležitosti paní švagrové líčila, jaký na mne udělala dojem, pak sebe vyšší chvála by jen odpovídala skutečnosti."