Rozum a cit

Část 42

Ještě jedna krátká návštěva v Harley Street, kdy Elinor bratr pogratuloval, že se dostanou tak daleko směrem k domovu bez jakýchkoli vydání a že za nimi plukovník Brandon za pár dní přijede, dovršila styky mezi bratrem a sestrami v Londýně. Zaznělo přitom i mlhavé pozvání od Fanny, aby se zastavily v Norlandu, kdykoli budou mít cestu tím směrem, což sej jevilo velmi málo pravděpodobné, a srdečnější, i když pouze soukromé ujištění Johnovo, že ji bez meškání navštíví v Delafordu, a to bylo vše, co skýtalo naději, že se někdy sejdou na venkově.

Elinor s pobavením zaznamenala, jak ji kdekdo posílá do Delafordu, posledního místa na světě, kam by se o své vůli vypravila na návštěvu nebo k delšímu pobytu: nejen že jí je co trvalý domov přisoudili bratr s paní Jenningsovou, ale i Lucy ji na rozloučenou naléhavě zvala, aby ji tam navštívila.

Jednoho dne na počátku dubna vyjely tedy poměrně časně zrána dva kočáry z Hannover Street a Berkeley Street k předem domluvenému místu setkání. S ohledem na Charlottu a její dítě byla cesta rozdělena na dva dny, a pan Palmer s plukovníkem Brandonem se k dámám měli přidružit v Clevelandu zakrátko po jejich příjezdu.

Marianna, jakkoli prožila v Londýně málo šťastných chvil a dlouho už dychtila odjet, se nyní, kdy se jí to přání uskutečnilo, loučila s domem, kde se naposledy oddávala nadějím a věřila ve Willoughbyho, velmi bolestně. A když pomyslela, že opouští město, kde Willoughby zůstává, zaneprázdněn novými záležitostmi a záměry, na nichž se ona nebude podílet, prolévala potoky slz.

Elinor odjížděla se spokojenou duší. Neměla, k čemu by v té chvíli upínala myšlenky, nezanechávala tu nikoho, s kým by se nerada loučila, těšila se na vysvobození z přátelství, jímž ji pronásledovala Lucy, blahořečila osudu, že odváží sestru, aniž se s Willoughbym po jeho sňatku setkala, a doufala, že pár poklidných měsíců v Bartonu blahodárně zapůsobí na Mariannu a jí samé vrátí duševní rovnováhu.

Cesta proběhla dobře. Druhého dne přejeli hranice vábivého anebo zakázaného hrabství somersetského – obě tyto vidiny se v Mariannině fantazii střídaly – a třetího dne dopoledne zastavily kočáry před sídlem Cleveland. Byla to rozlehlá, moderní budova uprostřed svažitého trávníku. Nebyl tu park, ale široké okolí bylo pěkně upraveno: jako každé sídlo podobného významu mělo pás okrasných křovin, romantickou lesní pěšinku, štěrkem vysypanou příjezdovou cestu, obtáčející pozemky a končící u vchodu, po trávnících byly rozeseté hloučky stromů, vlastní sídlo chránila jedle, jeřáb a akácie a za hustou clonou těchto stromů, prostoupenou ještě topoly, ležely hospodářské budovy.

Marianna vcházela do domu s rozbušeným srdcem, vzrušena představou, že je pouhých osmdesát mil od Bartonu a třicet od Combe Magny; a sotva pobyla pět minut v jeho zdech, zatímco ostatní pomáhaly Charlottě pochlubit se miminkem před hospodyní, vykradla se ven, točitou pěšinou lemovanou křovinami vyběhla na vzdálený vrchol, a z této svatyně pak bloudila pohledem daleko do kraje, až něhyplně spočinul na vzdáleném pásmu hor na obzoru, z jejichž vrcholků už by možná dohlédla na Combe Magnu.

V tomto okamžiku čirého bolu se zoufale a s úlevnou nespoutaností rozeštkala, že je v Clevelandu, a když se další oklikou vracela k domu, vědoma si vzácné výsady neomezených toulek na venkově, kde je možno volně bloudit v drahocenném osamění, umiňovala si, že téměř každou hodinu každého dne během svého pobytu u Palmerových věnuje takovýmto osamělým procházkám.

Vrátila se právě včas, aby se mohla přidat k ostatním na obhlídce bezprostředního okolí sídla, a čas do oběda jim rychle uběhl, zatímco postávali v zeleninové zahradě, obdivovali rozkvetlou popínavou zeleň na zdi a poslouchali nářky zahradníka, jak tu letos řádí sněť, bloumali ve skleníku, kde se Charlotta od srdce rozesmála, když zjistila, že její nejmilejší rostliny zůstaly neochráněny a dlouhotrvající mráz je spálil, a když pak navštívili ještě kurník, staly se nářky děvečky, že slepice nechtějí sedět na vejcích nebo že je ukradla liška a že najednou zašlo celé slibné hejno kuřátek, dalším zdrojem jejího veselí.

Dopoledne bylo pěkně, slunce svítilo, a tak Marianna, když si usmyslela pobývat stále venku, vůbec nepočítala s tím, že se počasí během jejich pobytu na Clevelandu může změnit. Nesmírně proto užasla, když se po obědě rozpršelo, a ona kvůli tomu nemohla z domu. Hodlala si za soumraku znovu vyjít ke svatyni na vrcholu a pak bloudit všude možně kolem dokola a pouhé ochlazení nebo sychravo by ji nebylo odradilo, ale při dlouhotrvajícím hustém dešti si ani ona nemohla vyfantazírovat, že je příjemný čas na procházku.

Dámy byly samy mezi sebou a večer pokojně ubíhal. Paní Palmerová měla chlapečka a paní Jenningsová ruční práci, povídaly si o přátelích, které zanechaly v Londýně, a uvažovaly, zdali pan Palmer s plukovníkem Brandonem dojedou dnes dál než do Readingu. Elinor tohle všechno příliš nezajímalo, ale podílela se na hovoru a Marianna, která si v každém cizím domě vždycky našla cestu do knihovny, i kdyby se jí domácí lidé pilně vyhýbali, se brzy zmocnila nějaké knihy.

Paní Palmerová nezanedbala nic, co zmůže neotřesitelná přátelská ochota a dobrá nálada, aby se tu cítily jako doma. Její upřímnost a srdečnost víc než vyvažovaly její zapomnětlivost a sklon k občasným pokleskům proti formální zdvořilosti; získávala si sympatie svou laskavostí i hezkou tvářičkou, a její pošetilost, třebas velmi zřejmá, nevzbuzovala odpor, protože nebyla založena na samolibosti. Elinor by jí byla dokázala prominout všechno až na ten věčný smích.

Oba pánové přibyli na druhý den k velmi pozdnímu obědu, příjemně rozhojnili jejich společnost a poskytli mimořádně vítané obohacení hovorům, na které dlouhý, vytrvale deštivý den začínal už neblaze doléhat.

Elinor zatím pobývala ve společnosti pana Palmera jen málo, ale při tom málu zažila tolik změn v chování k sestře a sobě, že nevěděla, čeho se od něho může nadít v domácím prostředí. Ukázal se však jako dokonalý kavalír vůči hostům, a jen tu a tam se projevil jako grobián vůči manželce a tchyni; zjistila také, že umí být velmi příjemný společník, pokud mu v tom občas nezabrání pocit vlastní nadřazenosti nad všemi ostatními, jistě oprávněný v případě paní Jenningsové a Charlotty. A co se ostatních jeho povahových rysů a zvyklostí týkalo, neodlišoval se podle Elinořina mínění v ničem od ostatních pánů jeho společenského postavení a věku. Potrpěl si na dobré jídlo, nedodržoval pravidelný denní řád, byl pyšný na syna, i když o něm mluvil spatra, a marnil u biliáru čas, který by byl měl věnovat správě panství. Zamlouval se jí ale celkem víc, než čekala, a v hloubi srdce nelitovala, že si nezískal její sympatie bezvýhradně – nelitovala, že při pohledu na jeho požitkářství, sobectví a domýšlivost může s něhou vzpomínat na Edwardovu ohleduplnost, prosté záliby a nevýbojnost.

O Edwardovi nebo aspoň o jeho záležitostech jí něco pověděl plukovník Brandon, jenž nakrátko zajel do Dorsetshiru. Jako s nepředpojatou přítelkyní pana Ferrarse a svou důvěrnicí zároveň s ní často rozprávěl o faře na Delafordu, popisoval její nedostatky a vysvětloval, co on ze své strany hodlá učinit k jejich odstranění. – Jak se k ní při těchto příležitostech i kdykoli jindy choval, s jak očividným potěšením se k ní po krátké desetidenní nepřítomnosti opět hlásil a jak respektoval její názory – to všechno by bylo věru opravňovalo domněnku paní Jenningsové, že ji má rád, a možná že by ho byla z něčeho takového začala podezírat i Elinor sama, kdyby nebyla dosud stejně jako od prvopočátku přesvědčena, že dává přednost Marianně. Ale za daných okolností jí to ani na mysl nepřišlo, leda když to tvrdila paní Jenningsová, a tu si přisuzovala víc bystrozraku: pozorovala totiž jeho oči, kdežto paní Jenningsová sledovala jen jeho počínání, a tak zatímco úzkostné pohledy prozrazovaly starost o Mariannu, kterou začínala bolet hlava a v krku, protože se nachladla, jelikož je nedoprovázel slovy, zůstaly paní Jenningsové utajeny, zatímco Elinor rozpoznala rozcitlivění a bezpodstatné obavy zamilovaného.

Dvě kouzelné podvečerní procházky třetího a čtvrtého dne, nikoli pouze na suchém štěrku mezi křovinami, ale všude možně po okolí, a zvlášť v odloučených končinách, kde byla příroda nejnespoutanější, stromy nejstarší a tráva nejdelší a nejmokřejší, způsobily – spolu s ještě horší hloupostí, když si mokré střevíce a punčochy nepřezula – že se Marianna vážně nachladla. Den dva tomu vzdorovala, ale vzrůstající obtíže nakonec vyvolaly všeobecné obavy a vynutily si i její pozornost. Dobré rady pršely za všech stran a byly šmahem odmítány. Ledva se sice vlekla, měla horečku, celé tělo ji bolelo, kašlala a škrábalo ji v krku, ale prý se z toho ze všeho vyspí, když si půjde brzy lehnout, a Elinor ji až po velkém naléhání přemluvila, aby vyzkoušela některý jednoduchý léčebný prostředek.