Část 17

29 6 0
                                    

Paní Dashwoodová se z překvapení nad setkáním okamžitě vzpamatovala, jelikož podle jejího mínění bylo nad slunce jasnější, že se v Bartonu brzy objeví. Podstatně déle jí trvalo, než mu vypověděla, jakou má radost. Uvítala ho opravdu moc mile a jeho rozpaky i chladný odstup musely před takovým přijetím kapitulovat. Stejně ho začínaly zrazovat, ještě než vkročil do domu, a dobrosrdečná paní Dashwoodová je lehce smetla stranou. Žádný muž se totiž nemohl zamilovat do některé její dcery, aniž trochu té lásky vztáhl i na ni, a Elinor zakrátko s uspokojením viděla, že se opět začíná podobat tomu starému Edwardovi. Jako by v něm vřelý vztah k nim všem znovu ožil a stejně jako dřív mu jejich blaho leželo na srdci. Přesto ale jako by se nemohl vymanit ze stísněné nálady: pochválil jejich domov, obdivoval výhled, byl k nim pozorný a milý, ale jako by ho něco tížilo. Nikomu z rodiny to neušlo a paní Dashwoodová, která za tím viděla nějaké další kapřice jeho matky, usedala ke stolu rozhořčená na všechny sobecké rodiče na světě.

„Tak jakou budoucnost vám teď paní Ferrarsová chystá, Edwarde?" zeptala se, když se po obědě sesedli kolem krbu. „Máte se stále ještě proti své vůli stát slavným řečníkem?"

„Nikoli. Matka už se doufám přesvědčila, že mi chybí talent i chuť, aby ze mne byl politik."

„Ale čím se tedy proslavíte? Protože proslavit se musíte, jinak se své rodině nezavděčíte, a když postrádáte sklon k rozmařilosti, nepřátelíte se hned s kdekým, nemáte žádné povolání a nepřekypujete sebevědomím, budete s tím mít možná jisté těžkosti."

„Nebudu se vůbec o nic podobného pokoušet. Nechci se proslavit a mám dobrou naději, že se mi to nepoštěstí. Chválabohu mi nikdo nemůže vnutit talent a výřečnost."

„Chybí vám ctižádost, to já vím. Všechna vaše přání se vyznačují skromností."

„Myslím, že jsem stejně skromný jako ostatní lidé: přeji si jako každý druhý, abych byl v životě spokojený, ale jako každý druhý mohu být spokojený jen po svém. Mně by sláva štěstí nepřinesla."

„To ani není v její moci!" zvolala Marianna. „Sláva ani majetek štěstí nezaručí!"

„Sláva asi ne," ozvala se Elinor, „ale majetek může k životní spokojenosti hodně přispět."

„Styď se, Elinor!" zvolala Marianna. „Peníze blaží jen toho, kdo nemá žádné jiné zdroje blaženosti. Pokud máš zabezpečené živobytí, nejsou přece samy o sobě zdrojem spokojenosti."

„Možná že máme na mysli totéž," usmála se Elinor. „Tvoje zajištěné živobytí a můj majetek jsou si třeba blízce příbuzné; na světě už to tak chodí, že bez peněz chybí různé příjemnosti života. Ty to ovšem vyjadřuješ vznosněji než já. Pověz nám ale, co obnáší tvé zajištěné živobytí?"

„Takových osmnáct set, dva tisíce ročně, víc ne."

Elinor se zasmála: „Dva tisíce ročně! Pro mne je poloviční příjem už majetek! Já věděla, jak to skončí!"

„A přitom jsou dva tisíce ročně přece docela uměřený požadavek," rozvíjela své úvahy Marianna. „Za méně nemůže rodina slušně žít! Rozhodně to není žádná rozmařilost. Domácnost s patřičným služebnictvem, kočár nebo dva a lovecké koně tolik stojí."

Elinor se znovu usmála, když slyšela, jak má sestra propočítané budoucí výdaje na panství Combe Magna.

„Lovecké koně?" podivil se Edward. „Nač musíte mít lovecké koně? Každý přece není lovec."

Marianna zrudla, když odpovídala: „Ale hodně mužů ano."

„Kéž by někdo každé z nás daroval velké jmění!" pojala Margaret nový nápad.

Rozum a citKde žijí příběhy. Začni objevovat