Rozum a cit

Část 15

Paní Dashwoodová v doprovodu dvou dcer také lady Middletonovou nazítří navštívila; Marianna zůstala doma pod nevěrohodnou záminkou, že má nějakou práci, a matka, která si hned domyslela, že jí Willoughby patrně slíbil zastavit se tu, až odejdou, ji nenutila jít s sebou.

Když se vracely, zahlédly před domkem Willoughbyho sluhu s koleskou a paní Dashwoodová si pomyslela, že hádala správně. Tušení ji tedy nezklamalo, sotva ale překročily práh, naskytl se jim pohled zcela netušený. Byly ještě v chodbě, když Marianna vyběhla ze salónu v očividném rozrušení s kapesníčkem na očích – snad je ani nepostřehla, jak utíkala po schodech nahoru. Celé udivené a znepokojené vešly do zmíněného salónu, kde zastaly pouze Willoughbyho: zády k nim se opíral o krbovou římsu. Otočil se a jeho tvář výrazně nasvědčovala tomu, že sdílí pocity, které přemohly Mariannu.

„Copak se jí stalo?" zvolala paní Dashwoodová, jen za sebou zavřela, „snad se jí neudělalo špatně?"

„To doufám nikoli," odpověděl Willoughby s nucenou vyrovnaností a po chvíli s nepřesvědčivým úsměvem dodal: „To spíš mně hrozí, že mi bude špatně – v důsledku trpkého zklamání."

„Jakého zklamání, propána?"

„Že u vás nemohu setrvat na návštěvě, jak jsem slíbil. Paní Smithová dnes využila svého práva bohaté tetinky, jejíž každé přání musí být chudému synovci rozkazem, a posílá mne do Londýna cosi zařídit. Dostal jsem právě příslušné podklady, rozloučil se s Allenhamem a pro útěchu jsem se teď přišel rozloučit s vámi."

„Do Londýna? A to odjíždíte ještě dnes?"

„Za pár minut."

„Ale to je mrzuté. Paní Smithové ovšem musíte vyhovět. Doufejme, že se vám podaří její záležitost brzy vyřídit, a opět se k nám vrátíte."

Zrudl a odpověděl: „Jste moc milá, nepředpokládám ale, že bych se v dohledné době do Devonshiru vrátil. Navštěvuji paní Smithovou pouze jedenkrát do roka."

„A to nemáte ve zdejším kraji víc přátel? Myslíte, že byste nebyl vítán jinde než v Allenhamu? Styďte se, Willoughby! Máme vám vnucovat pozvání?"

Zrudl ještě víc a s očima sklopenýma odpověděl pouze: „Vaše dobrota mne překonává."

Paní Dashwoodová pohlédla udiveně na Elinor. Elinor nepřestávala žasnout. Chvíli vládlo ticho. Prolomila je paní Dashwoodová.

„Chtěla bych dodat jen tolik, že v zahradním domku jste vždycky vítán. Nebudu naléhat, abyste se ihned zase vrátil, protože jen vy sám víte, jak dalece by tohle paní Smithové vyhovovalo, a v tom směru respektuji vaše rozhodnutí, protože vím, jak byste se rozhodnout chtěl."

„Moje závazky jsou momentálně takové, že –" koktal Willoughby, „– netroufám si doufat –"

Zarazil se. Paní Dashwoodová údivem oněměla a znovu zavládlo ticho. Tentokrát ho nakonec přerušil Willoughby, když s chabým úsměvem pravil: „Pošetile vás zdržuji. Nebudu víc prodlužovat vlastní muka a setrvávat u přátel, z jejichž společnosti se déle nemohu těšit."

Překotně se s nimi rozloučil a odešel. Dívaly se za ním, jak nastupuje do lehkého kočáru, a v minutě jim zmizel z očí.

Paní Dashwoodová z toho byla tak rozrušená, že jí nebylo do řeči, a proto vzápětí odešla ze salónu, aby se o samotě mohla vypořádat se starostmi a obavami, jež v ní tím náhlým odjezdem vyvolal.

Na Elinor to zapůsobilo stejně tíživým dojmem jako na matku. Výjev, jehož právě byla svědkem, budil nedůvěru. Jakým způsobem se s nimi Willoughby loučil, jeho rozpaky a snaha zastřít je úsměvy, a především jak se zdráhal přijmout matčino pozvání, což by u zamilovaného nápadníka a vůbec u člověka jeho povahy nikdy nečekala, to ji vážně znepokojilo. Chvíli si chmurně říkala, že s Mariannou asi vůbec neměl vážné úmysly, pak zas usoudila, že se nejspíš nějak nešťastně pohádali – jak zdrcená Marianna vyběhla z pokoje, to skutečně na vážný konflikt vypadalo – ale když si vzpomněla, že ho sestra přece bezmezné miluje, připadaly jí zase jakékoli neshody velmi nepravděpodobné.