Rozum a cit

Část 18

Elinor si dělala velké starosti o přítele, když viděla, jak je skleslý. Nemohla se z jeho návštěvy ani zplna radovat, protože on měl zřejmě k radosti daleko. Bylo na něm znát, že je nešťastný, a ona si jen přála, aby na něm bylo stejně zřetelně znát, že ji má rád, jako tenkrát, kdy o tom nepochybovala. Teď si vůbec nebyla jistá, že jeho cit přetrvává, protože chladným chováním v jedné chvíli popíral to, co vřelým pohledem krátce předtím napověděl.

Přidružil se k ní a k Marianně na druhý den ráno v jídelně, než ostatní sešli dolů, a Marianna, vždy ochotná udělat pro štěstí druhých, co bylo v jejích silách, je brzy nato zanechala o samotě. Ještě než ale vyšla do schodů, zaslechla klapnout dveře salónu, otočila se a k svému úžasu viděla, že z nich vychází Edward.

„Zajdu do vsi podívat se na koně, když ještě nejste nachystány k snídani," řekl jí. „Za chvíli budu zpátky."

Když se Edward vrátil, jal se nadšeně velebit okolní krajinu: cestou do vsi se mu prý naskytlo mnoho pěkných výhledů do údolí a z vesnice, mnohem výše položené, měl jejich domek jako na dlani, což se mu mimořádně zalíbilo. Nadhozeným tématem zaujal Mariannu, ale když mu začala popisovat, čím ji samu scenérie uchvacuje, a vyptávat se podrobněji, co ho nejvíce upoutalo, Edward ji přerušil: „Nevyptávejte se mne tolik, Marianno – uvědomte si, že postrádám smysl pro pitoreskno, a jen bych vás rozhořčil svou nevědomostí a nedostatkem vkusu, kdybychom zašli do podrobností. Označil bych ty kopce za strmé, když by se měly směle vypínat, svahy za těžko přístupné, a nikoli za nepravidelné a rozeklané, řekl bych, že vzdálená místa jsou v nedohlednu, zatímco pro vás se nezřetelně rýsují v jemném mlžném oparu. Musíte se spokojit s takovým uznáním, jaké umím poctivě vyjádřit. Je to krásný kraj – kopce jsou tu příkré, lesy vypadají bohaté na dobré dřevo, údolí má příhodnou polohu – mezi šťavnatými loukami jsou tu a tam výstavné selské statky. Je to kraj, jaký se mi líbí, protože je jak krásný na pohled, tak i úrodný – a soudím, že i malebný, protože vzbudil váš obdiv: rád věřím, že je tu plno balvanů a skalnatých výčnělků, šedých lišejníků a houštin, i když mně tohle nic neříká. Nemám představu, co je malebné a co ne."

„Bojím se, že se nemýlíte," odpověděla Marianna, „ale proč se tím vychloubáte?"

„Tuším, že Edward, aby se vyhnul jedné falši, upadá do druhé," podotkla Elinor. „Patrně se domnívá, že lidé často velebí přírodní krásy s nadšením pouze předstíraným, taková póza ho znechucuje, a proto hodnotí přírodu lhostejněji a přezíravěji, než odpovídá jeho dojmům. Je sám k sobě tak náročný, že chce mít pózu zcela osobitou."

„Stává se, že lidé obdivující krajinnou scenérii upadají do frází, to je pravda," řekla Marianna. „Každý předstírá, že prožívá úchvatné dojmy, a zkouší jé pak vyjádřit stejně vybranými a sugestivními slovy jako ten, kdo poprvé definoval pitoreskní krásu. Hnusí se mi každá fráze a někdy si své dojmy nechávám pro sebe, protože je neumím vyjádřit jinak než obraty tak zprofanovanými a banálními, že ztratily všechen smysl."

„Jsem přesvědčen, že při pohledu na něco krásného opravdu prožíváte rozkoš tak hlubokou, jak vyznáváte," řekl Edward. „Ale na oplátku nechť vaše sestra uzná, že necítím nic víc, než k čemu se hlásím. Rád se pokochám přírodními krásami, nikoli ale podle zásad malebnosti. Nelíbí se mi křivé, zkroucené, rozpolcené stromy. Obdivuji mnohem upřímněji ty vysoké, rovné, bujně zelené. Rovněž mne neuchvátí žádná polorozpadlá, zchátralá barabizna. Neplanu pro kopřivy, bodláky ani kvetoucí vřes. Potěším se spíš pohledem na bytelné selské stavení než na maják – a skupina spořádaných, spokojených venkovanů je mi vítanější než nejinteresantnější loupežníci na světě."

Marianna hleděla na Edwarda, jako by vlastním uším nevěřila, a pak obrátila soucitný pohled k sestře. Elinor se tomu jen zasmála.

Přešli v rozhovoru na jiné téma a Marianna zamyšleně mlčela, dokud cosi znovu neupoutalo její pozornost. Seděla vedle Edwarda, a jak si bral šálek čaje od paní Dashwoodové, zvedl ruku tak blízko k Marianniným očím, že ji upoutal jeho prsten se zataveným pramínkem vlasů.

„Nevěděla jsem, že nosíte prsteny, Edwarde," poznamenala. „To jsou Fannyiny vlasy? Vzpomínám si, že se chystala ustřihnout si kadeř a darovat vám ji. Ale řekla bych, že má tmavší vlasy."

Marianna to řekla bez rozmyšlení, pod vlivem prvního dojmu, a když teď viděla, jak tím Edwarda zaskočila, div si nezoufala nad vlastní bezohledností. Zrudl do krvavá, koukl po Elinor a odpověděl: „Ano, jsou to sestřiny vlasy. Zlato hází lesky, a tím se barva mění."

Elinor se střetla s jeho pohledem a rovněž zrozpačitěla. Poznala hned, že jsou to její vlastní vlasy, právě tak dobře jako Marianna; jediný rozdíl mezi jejich objevem spočíval v tom, že Marianna považovala pramínek vlasů za sestřin dobrovolný dar, kdežto Elinor věděla, že jej musel získat loupeží nebo nějakým trikem jí neznámým. Nehodlala to ale pokládat za urážku, s předstíranou lhostejností pominula tu příhodu a hbitě převedla řeč jinam. V duchu se však rozhodla, že si při první příležitosti ty vlasy pořádně prohlédne, aby se napevno ujistila, že je to její odstín.

Edward tonul v rozpacích ještě hezkou chvíli a také později byl jako duchem nepřítomen. Celý den se ani neusmál. Marianna si nemohla odpustit, co to provedla; byla by si to přestala vyčítat mnohem dřív, kdyby byla tušila, že se tím sestry vůbec nedotkla.

Před polednem je přišli navštívit sir John s paní Jenningsovou: ta když zaslechla, že k Dashwoodovým přijel nějaký cizí pán, hned spěchala zjistit, co a jak. S přispěním paní tchyně sir John brzy odhalil, že jméno Ferrars začíná na F., a hned měl proč oddanou Elinor škádlit, a nebýt toho, že se s Edwardem teprve seznámili, byl by s tím na místě začal. Takto jí pouze velevýznamné pohledy napověděly, že jejich pronikavému bystrozraku, poučenému Margaretou, nic neušlo.

Sir John nikdy nezašel do zahradního domku, aby své nájemnice nepozval buď na druhý den na večeři, anebo odpoledne na čaj. Tentokrát s ohledem na hosta, o jehož rozptýlení se cítil povinen pečovat, učinil obojí.

„Musíte s námi dnes popít čaj," prohlásil, „protože jsme docela sami – a zítra rozhodně musíte přijít na večeři, protože čekám větší společnost."

Paní Jenningsová ho vehementně podpořila. „A kdoví, možná že se bude i tančit," pravila. „A tím zlákáme slečnu Mariannu."

„Tančit?" zvolala Marianna. „Ale to je vyloučeno! Kdo by tančil?"

„No přece vy a Careyovi a také Whitakerovi. – Jakže? Myslíte si, že nikdo nemůže tančit, protože jistý nejmenovaný pán odjel?"

„Upřímně bych si přál, aby Willoughby byl zase mezi námi," halasil sir John.

Jeho slova a Marianniny ruměnce vzbudily v Edwardovi podezření. „Kdopak to je, ten Willoughby?" zeptal se tiše Elinor po svém boku. Stručně mu to pověděla. Mariannina tvář mu prozradila mnohem víc. Edward z toho jasně pochopil nejen narážky návštěvníků, ale i některá Mariannina slova, jejichž význam mu předtím unikal, a když hosté odešli, hned k ní přistoupil a pošeptal jí: „Hádal jsem, hádal, až jsem uhádl. Mám vám povědět co?"

„Jak to myslíte?"

„Mám vám to povědět?"

„Samozřejmě."

„Dobrá tedy: hádám, že pan Willoughby loví."

Mariannu tím překvapil a zmátl, musela se však usmát jeho šibalské léčce a po chvíli mu na to odpověděla: „Ale, Edwarde! Jak můžete –? Doufám, že časem... Věřím, že si ho oblíbíte."

„Vůbec o tom nepochybuji," odpověděl překvapen její vážností a zanícením; kdyby byl totiž tušil, že nejde o pouhé žertování jejích známých na základě čehosi nezávazného a pominutelného mezi ní a tím panem Willoughbym, nebyl by si troufal o tom začít.