Rozum a cit

Část 25

Paní Jenningsová trávívala větší část roku u svých dcer a přátel, to však neznamenalo, že by neměla vlastní trvalý domov. Poté, co ji navěky opustil nebožtík pan Jennings, úspěšný obchodní podnikatel z jisté ne zrovna výstavné londýnské čtvrti, uchylovala se na zimu do svého sídla v jedné z postranních uliček u Portmanova náměstí. K tomuto útočišti také s blížícím se lednem začaly směřovat její myšlenky a tam také jednoho dne zčistajasna a zcela nečekaně pozvala starší slečny Dashwoodovy. Elinor, která hned nepostřehla, jak sestřina pleť mění barvu a rozzářené oči napovídají, že jí ten záměr není proti mysli, vzápětí s mnoha uctivými díky, ale s konečnou platností za obě dvě pozvání odmítla, v domnění, že mluví i sestře z duše. Jako důvod uvedla, že nechtějí nechat maminku samotnou v této roční době. Paní Jenningsová nad odmítnutím užasla a pozvání okamžitě opakovala.

„Ale propáníčka, přece vás paní matka může postrádat, a já vás naléhavě prosím, abyste mi dělaly společnost, protože o to upřímně stojím. Nemyslete si, že by mě to obtěžovalo, protože se kvůli vám nebudu kdovíjak namáhat. Znamenalo by to jenom, že pošlu Betty dostavníkem, a to si chválabohu ještě mohu dovolit. My tři se krásně vměstnáme do mého kočáru, a až budeme ve městě, pokud nebudete mít chuť jít tam kam já, nic se nestane, ujme se vás jedna nebo druhá moje dcera. Vaše paní matka zaručeně nebude proti, když jsem vlastní dcery tak dobře odbyla, bude mě přece považovat za vhodnou gardedámu i pro vás, a jestli aspoň jednu z vás dobře nevdám, než se rozejdeme, nebude to moje vina, protože vás vychválím všem mladíkům, to se spolehněte."

„Tak se mi všecko zdá," povídá sir John, „že slečna Marianna by se vašemu návrhu nebránila, kdyby to starší sestře bylo po vůli. A to by přece byla hotová ukrutnost, nedopřát jí trochu městské zábavy jen proto, že o ni nejstarší slečna Dashwoodová nestojí. Proto bych vám dvěma radil, abyste se rozjely do města, až se Bartonu nabažíte, a slečně Elinor o tom nemusíte nic říkat."

„No vida," halasila paní Jenningsová, „slečna Marianna je vřele vítána, jestli mne poctí svou společností, ať už slečna Elinor pojede nebo ne, jenomže čím víc nás bude, tím větší legrace, tvrdím já, a taky si myslím, že by si to spolu líp užily: až mě budou mít dost, můžou se bavit mezi sebou a pošklebovat se mi za zády, co jsem to za bábu střelenou. Ale jednu nebo druhou, jestli už ne obě dvě, mít musím. Propáníčka, přece byste po mně nechtěli, abych se užírala sama, když jsem až do loňska vždycky u sebe mívala Charlottu. Tak co, slečno Marianno, plácneme si, viďte, a jestli si to slečna Elinor časem rozmyslí, tím líp."

„Děkuji vám, milostpaní, z celého srdce vám děkuji," pronesla procítěně Marianna, „tím pozváním jste si mne zavázala vděčností navěky, byla bych tak šťastná, snad nejšťastnější na světě, kdybych je mohla přijmout. Ale maminka – moje drahá, hodná maminka – uznávám, že Elinor právem váhá – a kdyby jí to nebylo milé – kdyby nás těžce postrádala – ne, nic by mě nezlákalo a neopustila bych ji. Ne za tu cenu, že by jí to bylo líto."

Paní Jenningsová je zas a znovu ujišťovala, že se bez nich paní Dashwoodová moc dobře obejde. Elinor, která sestřinu dychtivost teď pochopila a viděla, že je jí všechno jedno, jen když bude zase s Willoughbym, se přestala proti tomu záměru zásadně stavět a namísto toho nechala rozhodnutí na matce. Neočekávala však od ní valnou pomoc ve své snaze zabránit návštěvě, která podle jejího mínění nepřinese Marianně nic dobrého a ona sama se jí z pádných důvodů chce vyvarovat. Ať Marianna zatouží po čemkoli, matka ji v tom bude dychtivě podporovat – a Elinor sotva mohla doufat, že ji přiměje, aby dceřinu známost posuzovala s větší obezřelostí, když se jí zatím nepodařilo sebeméně v ní probudit nedůvěru. Proč sama do Londýna nechce, to si netroufala přiznat. že Marianna, ta vnímavá Marianna, dokonale obeznámená se způsoby paní Jenningsové a vždy znovu z nich znechucená, by všechny nepříjemnosti z toho vyplývající přehlédla, že by se smířila s čímkoli, co zraňuje její jemnocit, jen když dosáhne jediného cíle, to byl tak silný, tak přesvědčivý důkaz, jakou důležitost onomu cíli přikládá, že Elinor přese všechno, co se přihodilo, musela přimhouřit oči.