Rozum a cit

Část 13

Zamýšlená vyjížďka do Whitwellu dopadla docela jinak, než Elinor tušila. Čekala, že promokne na kůži, že bude muset překonávat únavu a strach, ale došlo k něčemu ještě horšímu: nejelo se vůbec.

V deset hodin se celá společnost sešla na zámku, kde se mělo posnídat. Počasí vypadalo docela slibně, třebaže celou noc pršelo: mezi mraky honícími se po nebi často vysvitlo slunce. Všichni byli v dobrém rozmaru, těšili se na cestu a byli připraveni čelit kvůli tomu všemožnému nepohodlí a nesnázím.

Zatímco seděli u snídaně, přinesl lokaj poštu. Byl mezi tím i dopis pro plukovníka Brandona; přijal jej, a když spatřil, odkud byl odeslán, zbledl a vyběhl z jídelny.

„Copak se tomu Brandonovi stalo?" podivil se sir John. Žádný nebyl s to dát mu odpověď.

„Doufejme, že nedostal špatnou zprávu," podotkla lady Middletonová. „Jistě jde o něco mimořádného, jinak by plukovník takhle neodešel od stolu."

Asi za pět minut se vrátil.

„Doufám, že jste se nedozvěděl nic nemilého, plukovníku," ozvala se paní Jenningsová, jen co se objevil na prahu.

„Vůbec ne, milostpaní, děkuji za optání."

„To vám píšou z Avignonu? Doufám, že se paní sestře nepřitížilo?"

„Nikoli, milostpaní. Byl to pouze obchodní dopis z Londýna."

„Ale jděte, obchodní dopis by vás přece nevyvedl takhle z míry. To mi nenamluvíte, plukovníku, jen pěkně s barvou ven!"

„Drahá matinko, vzpamatujte se," řekla lady Middletonová.

„A nepíšou vám náhodou, že se vaše sestřenka Fanny vdává?" naléhala dál paní Jenningsová, jako by dceřinu výtku vůbec neslyšela.

„Ne, toho se ten dopis vskutku netýká."

„A já stejně vím, od koho je, plukovníku. Doufám, že se jí daří dobře."

„Koho máte na mysli, madam?" zeptal se a tváře mu nepatrně zrudly.

„Ale vždyť víte koho."

„Mrzí mne," obrátil se plukovník k lady Middletonové, „že ten dopis přišel právě dnes, protože se týká obchodních záležitostí, kvůli nimž se musím neprodleně rozjet do Londýna."

„Do Londýna!" zvolala paní Jenningsová, „a v téhle roční době? Co byste tam pohledával?"

„Velmi nerad se vzdávám tak příjemné společnosti, a zvlášť je mi líto, že bez mého doprovodu bohužel nezískáte přístup do Whitwellu."

Všichni se zhrozili.

„Ale kdybyste napsal lísteček hospodyni, pane Brandone, třeba by to stačilo," ozvala se dychtivě Marianna. Zavrtěl hlavou.

„Jet se musí," prohlásil sir John. „Přece to neodložíme, když už jsme všichni vypraveni. Zkrátka a dobře, pojedeš do Londýna až zítra, Brandone."

„Kéž by se to dalo tak lehce odložit! Bohužel se však nemohu zdržet do zítřka."

„Kdybyste nám pověděl, oč jde, sami bychom posoudili, jestli se to dá odložit nebo ne," řekla paní Jenningsová.

„Zdržel byste se ani ne o šest hodin, kdybyste vyjel až po návratu z Whitwellu," podotkl Willoughby.

„Nemohu si dovolit zdržet se ani o hodinu."

Elinor pak zaslechla, jak Willoughby šeptá Marianně: „Někteří lidé nepřejí druhým žádnou zábavu, a Brandon k nim patří. Nejspíš se bojí, aby se nenastydl, a vymyslel si tenhle trik, jak se z toho vykroutit. Vsadil bych padesát guinejí, že si ten dopis napsal sám."