Rozum a cit

Část 38

Paní Jenningsová upřímně Edwarda chválila za jeho postoj, avšak jen Elinor s Mariannou to mohly plně ocenit. Nikdo jiný nevěděl, jak málo ho svádí k neposlušnosti a jak nepatrná protihodnota mu vyváží, že přišel o rodinu i majetek. Elinor těšila jeho šlechetnost a Marianna mu odpustila všechny prohřešky ze soucitu nad takovým trestem. Mezi dívkami sice po tom veřejném odhalení znovu zavládla naprostá otevřenost, zdráhaly se ale vracet se k této události mezi čtyřma očima. Elinor se tomu vyhýbala ze zásady, jelikož Marianna by ji byla vřele a přesvědčivě ujišťovala, že ji Edward nepřestal milovat, když ona se snažila tuhle víru v sobě potlačit, a Marianna brzy pozbyla odvahu rozvíjet námět, při němž se vždy znovu rozzlobila sama na sebe, když nezbytně srovnávala Elinořino chování se svým vlastním.

Hluboce ten rozdíl prožívala, neovlivnilo ji to však tak, jak by si byla sestra přála – aby vynaložila víc úsilí z nešťastné lásky se vzpamatovat: ne, dělala si hořké výčitky, litovala z té duše, že se od počátku víc nesnažila, a to jí vyneslo jen muka pokání, nikoli klid. Byla duševně tak oslabena, že pokládala jakékoli úsilí prozatím za vyloučené, a to ji deprimovalo ještě víc.

Pár dní se nic nového od Dashwoodových ani od sestřenic paní Jenningsové nedoslechly. Měly sice o případu informace tak podrobné, že paní Jenningsová měla co šířit a klidně se mohla dalšího pátrání vzdát, přesto však se rozhodla, že při první příležitosti slečny Steelovy navštíví, aby je utěšila a něco víc se dozvěděla, prozatím jí v tom ale zabránily návštěvy přicházející hojněji než jindy.

Třetí den poté, co jim byla novina oznámena, byla neděle, a přestože začínal teprve druhý březnový týden, nádherné slunečné počasí vylákalo mnohé lidi do Kensingtonských zahrad. Paní Jenningsová s Elinor byly mezi nimi, zatímco Marianna, která se doslechla, že Willoughbyovi přijeli znovu do Londýna a žila v ustavičné hrůze, aby se s nimi nesetkala, zůstala raději doma, než aby se odvážila do tak oblíbeného parku.

Sotva vešly do zahrad, připojila se k nim jistá dobrá známá paní Jenningsové a Elinor vůbec nevadilo, že se jich už nepustila a všechen hovor strhla na sebe, protože se mohla nerušeně oddávat svým myšlenkám. Neviděla tu Willoughbyovi ani Edwarda a hodnou chvíli ani nikoho jiného, kdo by ji z příčin závažných či zábavných zajímal. Nakonec ji ale najednou oslovila starší slečna Steelová, která trochu nejisté a plaše vyjádřila radost nad setkáním, a povzbuzena mimořádně vlídnou odpovědí paní Jenningsové, opustila na chviličku svou společnost a přidala se k nim.

Paní Jenningsová hned zašeptala Elinor: „Vyzpovídejte ji, děvenko. Vám řekne všecko, když se zeptáte. Já nemohu nechat stát paní Clarkovou, chápete."

Naštěstí pro zvědavou paní Jenningsovou a rovněž tak pro Elinor Nancy ochotně vyklopila všechno bez ptaní, protože jinak by se byly sotva něco dozvěděly.

„Jsem tak šťastná, že jsme se tu potkaly," prohlásila Nancy a důvěrně se do Elinor zavěsila, „protože jsem si s vámi chtěla promluvit stůj co stůj." Ztišila hlas. „Předpokládám, že paní Jenningsová všechno ví. Hněvá se?"

„Na vás vůbec ne, pokud vím."

„To jsem ráda. A co lady Middletonová, ta se nehněvá?"

„Neumím si představit, proč by se měla hněvat."
„Chválabohu! To jste mě moc a moc potěšila. Krindanáčku! Co já zažila! V životě jsem neviděla, aby se Lucy tak čertila. Zapřísahala se, že už mi nikdy neušije nový čepec a do nejdelší smrti pro mě prstem nehne, ale teď už ji to přešlo a jsme spolu zase zadobře. Podívejte, včera mi přišila tuhle mašli a dala mi do ní péro. Tak, a teď mne začnete škádlit i vy. Co bych nenosila růžové pentle? Nedbám, že je to doktorova oblíbená barva, ani bych to nevěděla, že se mu růžová líbí nejvíc, kdyby se o tom tuhle náhodou nezmínil. Co se mě kvůli tomu sestřenky nasouží! Někdy ani nevím, kam s očima."