Rozum a cit

Část 49

Okolnosti jeho vysvobození nikdo z rodiny zatím neznal, jedno však bylo jisté: Edward je volný, a jak s tou volností naloží, kdekdo hravě vytušil – poté, co přes čtyři roky zakoušel dobrodiní jednoho neuváženého zasnoubení, k němuž si nevyžádal matčin souhlas, nedalo se od něho čekat nic jiného, než že po jeho zrušení na sebe vezme další podobný závazek.

Přijel do Bartonu z jediného prostého důvodu: aby Elinor požádal o ruku. Uvážíme-li, že měl v té věci jisté zkušenost, je s podivem, že si s tím neuměl rázně poradit a tolik potřeboval povzbudit a provětrat si hlavu na čerstvém vzduchu.

Jak brzy na procházce sebral dost odhodlání a jak brzy se naskytla příležitost, aby je osvědčil, jak se toho zhostil a s jakou odezvou byl přijat, nemusíme dopodrobna popisovat. Stačí říci jen tolik: když ve čtyři hodiny všichni zasedali ke stolu, to znamená asi za tři hodiny po jeho příjezdu, měl už své děvče jisté, dostalo se mu matčina souhlasu, a nejenže zářil štěstím jako každý zamilovaný, ale mohl se i z rozumných důvodů oprávněně pokládat za nejšťastnějšího muže pod sluncem. Všechno se mu podařilo. V duši ho blažila nejen láska – získal zpět volnost, aniž si musel co vyčítat, zprostil se závazků, které ho už dlouho tížily jak mlýnský kámen na krku, osvobodil se od ženy, kterou dávno přestal milovat, a povznesl se k bezpečnému štěstí s jinou, na niž myslel se zoufalou beznadějí od té chvíle, kdy na ni začal myslet s touhou. Nezbavil se jen pochyb a napětí, ale vyměnil utrpení za štěstí – a mluvil o té proměně s tak nelíčenou, překypující, vděčnou radostí, jakou u něho jeho blízcí nikdy předtím neviděli.

Otevřel Elinor duši, doznal se ke všem slabostem a omylům a pojednal o chlapecké zamilovanosti s Lucy se vším filozofickým nadhledem svých čtyřiadvaceti let.

„Bylo to z mé strany pošetilé, povrchní okouzlení," vysvětloval, „důsledek nezkušenosti – a toho, že jsem neměl co dělat. Kdyby mi matka byla dovolila, abych se činně věnoval nějakému povolání, když mne v osmnácti vzala od pana Pratta, myslím – ne, jsem si tím jist, že by k tomu nikdy nedošlo; odjížděl jsem sice z Longstaplu osudově zamilován do neteře pana Pratta, jak jsem si tehdy myslel, ale kdybych byl měl co na práci, kdybych se byl musel něčemu věnovat a pár měsíců se s ní neviděl, byl bych se z pomyslné lásky brzy vzpamatoval, zvlášť kdybych byl víc přišel mezi lidi, jak by to bývalo v takovém případě nevyhnutelné. Ale namísto abych se něčím zaměstnával, namísto aby mi vybrali nějaké povolání nebo mi dovolili, abych si je zvolil sám, vrátil jsem se domů lelkovat a první rok jsem neměl vůbec žádné povinnosti, jako bych byl měl na univerzitě, protože mne do Oxfordu poslali až v devatenácti. Neměl jsem tedy čím zabíjet čas než myšlenkami na lásku, a protože nám matka nevytvořila příliš lákavý domov a v bratrovi jsem neměl kamaráda ani důvěrníka a nerad jsem navazoval nová přátelství, nebylo nic snazšího než jezdit často do Longstaplu, kde jsem se cítil jako doma a připadal si vítaným hostem, a mezi osmnáctým a devatenáctým rokem jsem tedy trávil většinu času tam. Lucy se mi tehdy zdála moc milá a ochotná. Byla taky hezká – aspoň tehdy se mi to tak jevilo, protože jsem znal příliš málo jiných žen, abych mohl srovnávat. A když se tohle všechno vezme v úvahu, doufám, že naše pošetilé zasnoubení, a jeho pošetilost se od té doby všemožně prokázala, nebyla tak nepochopitelná a neomluvitelná hloupost."

Pár hodin vneslo takovou změnu do osudů rodiny Dashwoodových, že jim z toho všem kynula ze samého štěstí bezesná noc. Paní Dashwoodová prožívala tolik blaženosti, že se nemohla uklidnit, a vůbec nevěděla, jak Edwardovi dostatečně prokázat svou náklonnost a Elinor dostatečně vychválit, jak nejlépe projevit vděk, že se zprostil závazků, aniž obětoval čest, jak oběma poskytnout možnost, aby si soukromě v klidu pohovořili, a zároveň si dopřát jejich společnosti a těšit se pohledem na ně.