Rozum a cit

Část 16

Marianna by si to byla nikdy neodpustila, kdyby byla tu první noc po rozloučení s Willoughbym oka zamhouřila. Nebyla by se mohla matce a sestrám na druhý den podívat do tváře, kdyby ráno nevstávala s temnými kruhy pod očima, jak se v bezesné noci převalovala na loži. Zjitřené city ji však zmíněného nebezpečí uchránily a podobnou hanebnost nedopustily. Celou noc probděla, povětšinou v slzách. Ráno vstala s migrénou, sotva dokázala udělat krok, jídlo odmítala a matce a sestrám působila vážné starosti. K slovům útěchy zůstávala hluchá – vlastní rozcitlivění ji unášelo příliš mocným proudem.

Po snídani se vydala sama ven, prošla křížem krážem vískou Allenhamem, oddávala se vzpomínkám na zašlé úchvatné chvíle a lkala nad současným obratem událostí skoro až do oběda.

I večer se takhle oddávala citům. Přehrála si všechny oblíbené písně, které hrávala Willoughbymu, všechny melodie, při nichž se jejich hlasy nejčastěji prolínaly, seděla u klavíru a zírala na každičkou notu, kterou jí vypsal, až se tak roztesknila, že už se jí do srdce víc smutku nevešlo, a takto v sobě živila žal i v následujících dnech. Trávila dlouhé hodiny u klavíru, kdy střídavě zpívala a štkala, hlas se jí často lámal v slzách. A stejně jako v hudbě hledala i v knihách trápení, jaké jí spolehlivě skýtal rozdíl mezi minulostí a dneškem. Nečetla nic, než co čítali spolu.

Trpět tak vášnivě nelze ovšem nastálo; za pár dní přišla na řadu mírnější melancholie, i když zmíněné obřady, které svědomitě dodržovala, procházky v osamění a tiché meditace tu a tam vyústily v žal propukající s neztenčenou silou.

Willoughby nenapsal a Marianna očividně ani žádný dopis nečekala. Matce to bylo divné, Elinor znovu zneklidněla. Paní Dashwoodová ale uměla pokaždé všechno vysvětlit – přinejmenším k vlastní spokojenosti.

„Nezapomínej, Elinor, jak často nám sir John dopisy osobně přináší a také bere na poštu," povídala, „usoudily jsme přece shodně, že patrně musí svůj vztah tajit, a to by sotva bylo možné, kdyby jejich korespondence procházela siru Johnovi rukama."

Elinor nemohla popřít, že na matčiných slovech něco je, a snažila se v tom vidět dostatečně pádné vysvětlení. Věděla však o způsobu zcela jednoduchém a přímém, jak rázem odhalit pravý stav věcí, a nedalo jí to, aby ho matce neporadila.

„A co kdybyste se Marianny prostě zeptala, jestli je zasnoubena s Willoughbym anebo ne?" řekla. „Od vás jako od matky, a od matky tak milující a chápavé, by taková otázka byla na místě a jí by se to nemohlo dotknout. Viděla by v tom přirozený projev mateřské lásky. Marianna se přece vždycky otevřeně se vším svěřuje, a vám především."

„Nezeptala bych se jí na to ani zanic na světě! Co když zasnoubeni nejsou, jak by ji potom taková otázka ranila! Rozhodně by to ode mne bylo nešetrné. Ztratila by ke mně důvěru, kdybych ji donutila vyzpovídat se mi z toho, co prozatím nemá nikomu prozradit. Znám Mariannu do hloubi duše, vím, že mne upřímně miluje a že se o tom nedozvím jako poslední, až nastane ta pravá chvíle. Nenutila bych ke zpovědi nikoho, a tím méně vlastní dceru, protože by mi třeba z povinné úcty proti své vůli vyhověla."

Elinor se taková velkomyslnost při sestřině mládí jevila přehnaná, a pokoušela se proto matku přemluvit, ale nadarmo: nad zdravým rozumem, zdravou starostlivostí i zdravou prozíravostí převážil u paní Dashwoodové romantický jemnocit.

Uběhlo pár dní, než před Mariannou padla v rodině zmínka o Willoughbym – sir John a paní Jenningsová ovšem tak ohleduplní nebyli a jejich žertíky jitřily trýzeň nejedné trýznivé chvíle – jednou večer však paní Dashwoodová namátkou vzala do ruky svazek Shakespearových her, a tu prohodila: