Část 11

38 6 0
                                    

Paní Dashwoodovou ani její dcery by bylo vůbec nenapadlo, když se přistěhovaly do Devonshiru, že jim společenské události zaberou tolik času, jak se zakrátko ukázalo, že jim pozvání budou jen pršet a návštěvy je tak vytrvale vyhledávat, až jim na užitečnou práci nezůstane mnoho času. A přece právě tak se věci měly. Jen co se Marianna zotavila, začal sir John uskutečňovat už delší dobu chystané různé radovánky doma i v přírodě. Na zámku se konaly soukromé plesy a výlety na lodičkách se odbývaly tak často, jak to říjnové přeháňky dovolily. Při žádné z těchto sešlostí nechyběl Willoughby, a jejich neformální, přátelský ráz velmi účinně podporoval jeho stále důvěrnější vztahy k Dashwoodovým: nabízelo se mu zde dost příležitostí přesvědčit se o Marianniných přednostech, dávat jí najevo vřelý obdiv a z jejího chování čerpat nezastřené ujištění o jejích stejně vřelých citech.

Elinor se jejich vzájemné náklonnosti ani nedivila. Přála si jen, aby to tak okatě nedávali najevo, a párkrát si dokonce troufla promluvit s Mariannou o žádoucím sebeovládání. Marianna si ale ošklivila jakékoli předstírání, když nebylo co nečestného tajit, a snažit se spoutat city, které samy o sobě nezasluhovaly výtek, považovala nejen za zbytečnou námahu, ale za odsouzeníhodné znásilnění rozumu kvůli všedním banálnostem a mylným zásadám. Willoughby její stanovisko sdílel a počínání těch dvou bylo nepřetržitým názorným dokladem jejich zásad.

Pokud byl přítomen, měla oči jen pro něj. Cokoli udělal, udělal dobře. Cokoli řekl, řekl chytře. Když se po večeři na zámku sedlo ke kartám, švindloval na úkor sebe a všech ostatních, jen aby jí padala dobrá karta. Pokud se společnost zabavovala tancem, protančili půl večera spolu, a jestliže se museli na pár kousků odloučit, zařadili se blízko sebe a s nikým jiným téměř slůvko neprohodili. Pro takové počínání se ovšem stávali terčem posměšků, nedali se tím však odradit a vlastně tomu sotva věnovali pozornost.

Paní Dashwoodová měla pro jejich city vřelé pochopení, a proto jim nebránila, aby je tak nezastřené nedávali najevo. Viděla v tom pouze přirozený důsledek vášnivé lásky u mladých, zanícených bytostí.

Marianna prožívala údobí blaženství. Její srdce patřilo Willoughbymu a lítostivé vzpomínky na Norland, které ji provázely ze Sussexu, bledly neuvěřitelně rychle pod vlivem kouzla, jímž jeho společnost obestírala jejich nový domov.

Elinor si tak šťastná nepřipadala. Nebylo jí příliš volno u srdce, ani se nezúčastnila všech zábav s nezkaleným potěšením. Nenašla ve zdejší společností nikoho, kdo by jí vynahradil, co musela opustit, a naučil ji vzpomínat na Norland bez lítosti. Ani lady Middletonová, ani paní Jenningsová jí nevyvážily postrádané rozhovory, přestože starší dáma byla neuvěřitelně upovídaná a od prvopočátku našla v Elinor zalíbení, takže jí věnovala mnoho pozornosti. Už třikrát čtyřikrát jí vylíčila své životní osudy, a kdyby byla dívka vynaložila snahu odpovídající jejím schopnostem, dávno už by si byla dopodrobna zapamatovala průběh páně Jenningsovy poslední nemoci, a co řekl manželce pár minut předtím, než skonal. Lady Middletonová byla příjemnější než její matka pouze tím, že nebyla tak výřečná. Elinor brzy pochopila, že její zdrženlivost se omezuje na klidné vystupování a s moudrostí nemá nic společného. K manželovi a matce se chovala stejně jako k nim, přátelství se proto od ní nedalo očekávat a ani nebylo oč stát. Neřekla nikdy nic, co by byla nepronesla už včera. Pohybovala se jako mátoha a její duch tomu neměnné odpovídal; nebránila sice manželovi pořádat různé společenské události, pokud probíhaly na úrovni a obě starší děti se jich mohly zúčastnit, nenacházela v tom však očividně větší zalíbení, než kdyby byla nerušeně seděla doma; málokdy také přispívala k rozptýlení ostatních podílem na jejich rozhovorech, takže si často uvědomili její přítomnost v roli hostitelky teprve tehdy, když projevila starost o své dva rozpustilé chlapce.

Mezi všemi novými známými pouze v plukovníkovi Brandonovi našla Elinor člověka, jenž svou osobností vzbuzoval úctu a s nímž by se byla ráda spřátelila, protože se v jeho společnosti cítila dobře. Willoughby nepřicházel v úvahu. Měl její obdiv, oceňovala ho, ba byla mu i sestersky nakloněna, byl ale zamilovaný, jeho zájem se soustředil výhradně na Mariannu, a mnohem méně dvorný muž by býval ostatním asi vítanější. Plukovník Brandon měl tu smůlu, že se pro nedostatek odezvy nemohl točit kolem Marianny, a v rozhovorech s Elinor pak nacházel největší útěchu za přezíravý nezájem její sestry.

Elinor s ním hluboce soucítila i z dalšího důvodu: vytušila totiž, že bolestné zklamání v lásce už kdysi prožil. Přivedlo ji k tomu pár slov, která utrousil jednou večer na zámku, kdy si po vzájemné dohodě spolu sedli stranou, zatímco ostatní tančili. Sledoval očima Mariannu, a po kratším mlčení poznamenal s lehkým úsměvem: „Vaše sestřička neuznává, pokud vím, že by se někdo mohl v životě zamilovat dvakrát."

„Ano," odpověděla Elinor, „její představy jsou výhradně romantické."

„Anebo možná nevěří, že se to může stát."

„Nejspíš zastává takový názor. Ale jak k němu dospěla, aniž zavrhla vlastního otce, který měl dvě manželky, to nevím. Za pár let se naučí usuzovat na solidnějších základech zdravého rozumu a zkušeností, a pak snad budou její nápady pochopitelnější a přijatelnější i jiným lidem než jí."

„To je velmi pravděpodobné," odvětil, „přesto ale jsou předsudky mladičké bytosti svým způsobem tak roztomilé, že je člověku až líto, když ustoupí obecně převládajícím názorům."

„V tom s vámi nemohu souhlasit," řekla Elinor. „S Mariannou a jejími nápady bývá takový kříž, že to žádné kouzlo vznětlivosti a naivity nemůže vynahradit. Její způsob uvažování jeví neblahé sklony nebrat v úvahu, co se sluší, a proto se upřímně těším, až se po světě víc rozkouká. Myslím, že jí to bude jen ku prospěchu."

Zavládlo ticho. Po chvíli navázal na předchozí rozhovor:

„Nebere vaše sestřička v úvahu, že okolnosti se mohou lišit? Anebo je druhá láska pokaždé stejný zločin? Mají se ti, kdo se při první volbě dožili zklamání, ať už vinou nestálosti milované bytosti nebo nepřízně osudu, na zbytek života obrnit lhostejností?"

„Namouvěru, tak dopodrobna obeznámena s jejími zásadami nejsem. Vím pouze, že jsem od ní ještě neslyšela o žádné druhé lásce, kterou by byla pokládala za omluvitelnou."

„Takové stanovisko přece neobstojí," namítl, „změní se, naprosto se změní – ale ne, nepřejte si to – když se mladé stvoření pak musí romantického cítění vzdát, jak často je vystřídají názory příliš přízemní a také nebezpečné! Sám jsem to zažil. Znal jsem kdysi dámu, která temperamentem a způsobem uvažování velmi připomínala vaši sestřičku, a když se musela změnit – řada neblahých okolností ji k tomu donutila –" Zarazil se; zřejmě usoudil, že promluvil příliš otevřeně, a co mu Elinor z tváře vyčetla, to by ji bylo jinak ani nenapadlo. Byla by asi zmínku o té dámě přešla bez dalších úvah, kdyby v ní nebyl vyvolal dojem, že o ní žádným způsobem nechce mluvit. Takhle však nebylo třeba fantazii ani příliš bičovat, aby vyvstala spojitost mezi jeho nynějšími city a něžnou vzpomínkou na dávnou lásku. Elinor o víc neusilovala. To Marianna na jejím místě by se byla tímhle nespokojila. Živá imaginace by jí byla hned vykreslila celý příběh tragické lásky, provázené srdcervoucími okolnostmi.

Rozum a citKde žijí příběhy. Začni objevovat