Rozum a cit

Část 28

Uběhly tři čtyři dny a Elinor ani jednou nezalitovala, že se obrátila na matku, protože Willoughby nepřišel ani nenapsal. Někdy v té době slíbily dívky doprovodit lady Middletonovou večer do společnosti, kam se paní Jenningsová nemohla dostavit, neboť jí bylo třeba u mladší dcery. Marianna, úplně bez nálady, se chystala na ten večírek, jako by jí bylo všechno lhostejné: jak bude vypadat, a jestli vůbec půjde nebo zůstane. Po čaji zůstala sedět v salónu u krbu, než lady Middletonová přijede, ani jednou nevstala, ba ani se v křesle nepohnula, zabraná v myšlenkách sestru ani nevnímala, a když jim lokaj přišel oznámit, že na ně kočár lady Middletonové čeká u dveří, trhla sebou, jako by jí bylo vypadlo z hlavy, že někam jedou.

Na místo určení přijely v daném čase, a jakmile to šňůra předjíždějících kočárů umožnila, sestoupily, vyšly po schodišti, slyšely svá jména hlasitě a zřetelně ohlašovaná od jednoho stanoviště k druhému, až vešly do nádherně osvětleného salónu, kde se to hemžilo hosty a bylo nesnesitelně horko. Když učinily zadost zdvořilosti a vysekly pukrle paní domu, směly se vmísit mezi přítomné a užívat si svého dílu horka a nepohodlí, které se jejich přítomností nutně násobily. Po krátké chvíli, kdy si toho mnoho neřekly, natož aby dělaly něco jiného, šla si lady Middletonová zahrát kasino, a jelikož se Marianně nechtělo procházet po sále a měly s Elinor to štěstí, že uviděly dvě volné židle, usadily se poblíž hracích stolků.

Setrvaly tam malou chviličku, když tu Elinor postřehla, že pár kroků od nich stojí Willoughby, zabrán v živý rozhovor s jakousi velmi elegantní mladou dámou. Hned nato ji zpozoroval i on, okamžitě se uklonil, ale nepromluvil na ni, ani se nepokusil přistoupit k Marianně, ačkoli ji musel také zahlédnout, a dál se bavil se zmíněnou dámou. Elinor se bezděčně obrátila k Marianně, aby zjistila, je-li to možné, že nic neví. V tom okamžiku ho ale spatřila, celá se štěstím rozzářila a byla by se k němu okamžitě rozběhla, kdyby ji sestra nezadržela.

„Pane na nebi?" zvolala, „je zde – je zde – ach, proč se na mne nepodívá? Cožpak s ním nemohu promluvit?"

„Proboha tě prosím, uklidni se," naléhala Elinor, „přece nechceš, aby všichni v sále viděli, co prožíváš. Možná že tě ještě nespatřil."

Tomu ale sama nevěřila, a uklidnit se v takové chvíli Marianna nejen nebyla s to, ale ani nechtěla. Prožívala muka nedočkavosti a bylo to na ní znát od hlavy až k patě.

Konečně se otočil a na obě se zahleděl; Marianna povstala, něžně ho zavolala jménem a vztáhla k němu ruce. Přešel k nim a překotně se zeptal spíš Elinor, jako by Marianně nechtěl pohlédnout do tváře a záměrně nevnímal její gesto, zdali se paní Dashwoodové daří dobře, a jak dlouho jsou už zde ve městě. Elinor takové oslovení úplně vzalo dech a nezmohla se na odpověď. Sestra však dala svým pocitům průchod bez zábran. Tváře jí znachověly a v hlubokém rozrušení zvolala: „Proboha, Willoughby, co to má znamenat? Nedostal jste mé listy? To mi ani ruku nepodáte?"

Tomu se nyní nemohl vyhnout, ale hned její ruku zase pustil, jako by ho byla svým dotekem ranila. Celou tu dobu se bránil očividnému rozrušení. Elinor ho upřeně pozorovala a po chvíli zaznamenala, že se tváří už klidněji. Po krátké odmlce pronesl vyrovnaně: „Minulé úterý jsem si dovolil zaklepat v Berkeley Street, ale neměl jsem bohužel to štěstí zastat vás a paní Jenningsovou doma. Doufám, že se má navštívenka neztratila."

„Cožpak jste nedostal mé listy?" zvolala Marianna rozčileně. „Tady došlo k nějakému nedorozumění – hroznému nedorozumění. Co tohle všechno znamená? řekněte mi, Willoughby, proboha, řekněte mi, co se stalo?"

Neodpověděl. Zrudl a znovu propadl zmatku, vtom však zachytil pohled mladé dámy, s níž předtím hovořil, a jako by si uvědomil, co je jeho okamžitou povinností, vzchopil se a řekl: „Ano, s potěšením jsem přijal zprávu o vašem příjezdu do města, kterou jste mi laskavě zaslala," lehce se uklonil, hned se odvrátil a přidružil opět ke své společnici.

Marianna zbledla jako smrt, nohy se pod ní podlomily a sklesla na židli. Elinor čekala, že co nevidět omdlí, a proto se ji snažila zaštítit před zraky přítomných, když jí čelo otírala levandulovou vodou.

„Jdi za ním, Elinor," zvolala Marianna, jakmile dokázala promluvit, „a přiměj ho, ať se ke mně vrátí. Pověz mu, že s ním musím mluvit – bezodkladně s ním musím mluvit. – Nemohu se s tím smířit – nebudu mít klid, dokud se tohle nevysvětlí. Došlo k nějakému hroznému nedorozumění. Běž už, běž!"

„To přece nejde! Měj trpělivost, Marianno drahá! Tady ti přece nemůže nic vysvětlovat. Počkej do zítřka."

Jen s velkou námahou jí zabránila, aby se za ním nerozběhla sama. Naléhala na ni, že musí ovládnout své rozrušení a zůstat aspoň napohled klidná, počkat, až s ním bude moci promluvit v nerušeném soukromí, ale bylo to marné: Marianna neustále dávala průchod rozbouřeným citům a tlumeně naříkala, jak je nešťastná. Zakrátko si Elinor všimla, že Willoughby opouští sál dveřmi nad schodištěm, a sdělila Marianně, že s ním z toho důvodu ten večer už nemůže mluvit, jelikož doufala, že se tím uklidní. Marianna však hned nato požádala sestru, ať dojde říct lady Middletonové, že se chce vrátit domů, že tady už nevydrží ani minutu, jak je nešťastná.

Lady Middletonová měla sice rozehranou partii, ale když jí bylo řečeno, že se Marianně udělalo nevolno, byla tak dokonale taktní, že jí předčasný odchod vůbec nerozmlouvala, předala karty jedné známé a všechny tři odjely, jakmile se našel jejich kočár. Cestou do Berkeley Street téměř nepadlo slovo. Marianna mlčky trpěla, zdrcená natolik, že jí ani na slzy nezbývalo sil. Paní Jenningsová nebyla naštěstí ještě doma, proto se mohly odebrat přímo do pokoje, kde se Marianně po jelením rohu trochu ulevilo. Hned pak se odstrojila a ulehla, a jelikož si zřejmě přála být sama, sestra ji opustila a uchýlila se dolů do salónu, kde při čekání na paní Jenningsovou měla dost času znovu si promyslet všechno, co se událo.

Ze se Marianna s Willoughbym tak či onak sobě zaslíbili, o tom nepochybovala, a že se Willoughbymu jejich vztah omrzel, to jí rovněž připadalo jasné: na rozdíl od Marianny nepřipisovala jeho počínání žádnému omylu či nedorozumění. To se přece nedalo vysvětlit ničím než úplným obratem smýšlení. Byla by se na něho rozhořčila ještě víc, nebýt svědkem jeho rozpaků: ty nasvědčovaly, že si ošidnost svého jednání uvědomuje, a proto si zřejmě se sestřinými city od počátku jen lehkovážně a s odsouzeníhodnými záměry nezahrával. Odjel a jeho láska snad vychladla, anebo se z nějakých výhodných důvodů rozhodl ji v sobě přemoci, ale že sestru kdysi miloval, tím si byla jista.

Co Marianna prožívá po nešťastném setkání, a jaké soužení ji v důsledku toho ještě nemine, na to myslela s hlubokým znepokojením. Ona sama je na tom ve srovnání s ní podstatně lépe: Edwarda si může vážit stejně jako dřív, a přestože se jejich cesty v budoucnu nesejdou, nemá si sama co vyčítat. Ale okolnosti jako by se spikly, aby Mariannu rozchod s Willoughbym zasáhl co nejkrutěji – a proto byla postavena před holou skutečnost tak zčistajasna a neodvratně.