Rozum a cit

Část 26

Elinor si dobře uvědomovala osudovou ironii svého postavení, když se usadila po boku paní Jenningsové, aby se vydala do Londýna jako její svěřenka: stačilo si připomenout, jak krátce se znají, nakolik se od sebe liší věkem i povahou, a co všechno ještě před několika dny proti jejímu pozvání namítala! Jenomže žádné námitky neobstály před mladistvým nadšením, jímž zaplála Marianna stejně jako její matka. Elinor sice stále měla jisté pochyby o Willoughbyho spolehlivosti, ale když viděla, jak Marianně opojným štěstím duše přetéká, jak jí v radostném očekáváni září oči, nevážily tolik, aby ve srovnání se sestřiným údělem na ni nedolehla tím drtivěji beznaděj jejích vlastních vyhlídek, a se smutkem v srdci si říkala, že by se ráda smířila s Marianninou nejistotou, kdyby měla před očima stejný vzrušující cíl a její naděje stejnou šanci. Zakrátko, skutečně už velmi zakrátko se ukáže, co Willoughby zamýšlí: s největší pravděpodobností je už v Londýně. Marianna dychtí, jen aby už byly na cestě: to znamená, že je o tom přesvědčena a hodlá se tam s ním sejít, a Elinor si umiňovala, že se jednak vynasnaží poznat do hloubky jeho charakter na základě vlastního pozorování i dobrozdání z různých stran, že si také bude bedlivě všímat, jak se chová k sestře, a podle toho snad pochopí, až se párkrát sejdou, co zamýšlí. Kdyby si z toho všeho utvořila nepříznivý dojem, pak stůj co stůj otevře sestře oči, a v opačném případě se musí vyburcovat k něčemu jinému – potlačit všechno sobecké porovnání a přemoci sebelítost, která by jí bránila radostně spoluprožívat Mariannino štěstí.

Strávily na cestě tři dny a Marianna svým chováním v kočáru předvedla názorně, jak roztomilou a chápavou společnici v ní paní Jenningsová získala. Téměř celou tu dobu mlčela, ponořena do vlastních úvah, málokdy sama promluvila, leda když ji upoutal nějaký pitoreskní jev, a tu potom na něj radostně upozornila sestru. Elinor, aby takové chování odčinila, stála na stráži zdvořilosti, jak si sama předsevzala, byla k paní Jenningsové nesmírně pozorná, povídala a smála se s ní a poslouchala ji, seč jí síly stačily, a paní Jenningsová ze své strany o obě dívky s mimořádnou laskavostí pečovala, stále se starala, aby měly pohodlí a dobrou náladu, a rozčilovala se, když si v zájezdním hostinci nechtěly samy vybrat večeři a ona z nich nemohla vydolovat doznání, zda dávají přednost lososu nebo tresce, vařené drůbeži či telecím kotletkám. Do Londýna dojely třetího dne ve tři hodiny odpoledne, celé šťastné, že po takové cestě vyváznou z omezeného prostoru v kočáru, a dychtivě se už těšily na přepych planoucího ohně v krbu.

Byl to krásný dům a krásně zařízený a mladým dámám připadlo apartmá, kde měly všechno pohodlí. Býval to Charlottin pokoj, nad krbovou římsou dosud visela krajina hedvábím vyšívaná na důkaz toho, že nestrávila sedm let v jistém proslulém londýnském penzionátu nadarmo.

Jelikož oběd měl být podáván až za dvě hodiny, rozhodla se Elinor, že využije času a napíše matce. Za chvíli Marianna zasedla k psaní také. „Domů už píšu já, Marianno," řekla Elinor, „nechceš s tím tedy den dva počkat?"

„Nepíšu mamince," ohradila se překotně Marianna, jako by chtěla zamezit dalšímu vyptávání. Elinor mlčela; tušila, že píše Willoughbymu, a okamžitě z toho usoudila, že přes všechno tajnůstkářství zasnoubeni tedy patrně jsou. Nespoléhala na to sice s úplnou jistotou, přesto však se zaradovala, a pustila se do psaní s tím větší chutí. Marianna byla za chviličku hotova, zřejmě napsala jen pár řádků, rychle složila list, zapečetila a napsala adresu. Elinor měla dojem, že zahlédla W, a jen Marianna adresu dopsala, zazvonila na lokaje a požádala ho, aby jí ten dopis vypravil dvoupennyovou poštou. Tím bylo vše jasné.

Rozjaření ji neopouštělo, provázel je však neklid, který sestře dělal starost, a s nadcházejícím večerem se rozrušení stupňovalo. V jídelně Marianna skoro nedokázala do sebe něco vpravit, a když se po obědě odebraly do salónu, zřejmě stále dychtivě napínala sluch, neuslyší-li hrčet kočár.