Jak Ven (INCEST)[Marcus & Martinus]

15

T:"Jo já vím..ale neznáš to tu a mohlo by se ti cokoliv stát..."možná mám o nej strach jelikož nechci aby se mu stalo to samé co mě v jeho letech

"Ty se o mě bojíš?" Zamrkal jsem překvapeně. To... Je opravdu od něho hezké.
"Jsem skoro velký. Na mě si nikdo netroufne." Usmál jsem se.

T:"Tím si nejsem tak jistý"zašeptal jsem tiše

"Stalo se něco?" Přišel najednou takový smutný.
"Mě se můžeš s čímkoliv svěřit. Pochopím to a můžu ti třeba pomoct." Usmál jsem se.

T:"To je jedno"povzdech jsem si"je to už dávno"

"Ne.. Řekni mi to, prosím. Nikomu to nepovím." Zaskučel jsem smutně. Musel jsem to vědět.

T:"Je to dlouho a je těžké se s tím srovnávat...Nemusí to zatěžovat i tebe"

"No tak..." Seskočil jsem z postele a stoupl si před něj. Vzal jsem jeho dlaň do svých rukou a sledoval jeho tvář. Cítil jsem, jak se pomalu červenám, ale byl jsem hodně zvědavý

T:"Víš"výdech nádech...už je to pár let..."jak určitě víš...moje Mamka je rozvedená...důvodem jsem já..Víš...když mi bylo asi sedm tak byl jednou večer a moje mamka byla zrovna na noční...můj táta...ten se vrátil z hospody hodně nalitej a vzteklej...došel ke mě do pokoje a vzbudil mě tím že si nademě vlezl obkročmo a nadával mi...,,Ty malej harante za všechno můžeš ty...za všechno budeš pykat"ruce mi držel nad hlavou a stáhl mi pižamo...promiň já nemůžu dal"cítil jsem jak mi po tvářích začali stékat slzy a já je začal urychleně utírat

Došlo mi co mu udělal. Nejsem zas tak blbej, jo? Objal jsem ho kolem pasu a nos mu zabořil do hrudě. Krásně voněl.
"Omlouvám se, že jsem se na to vyptával, jsem debil." Zamumlal jsem provinile do jeho trička. Chtěl jsem mu pomoct, ale teď jsem se nebyl jistý jak.

T:"To je v pohodě"lehce jsem se uklidnil a začal ho hladit po zadech"nemohl jsi to tušit"