Pregnant with my love

# 8 - Už bude jen dobře

Blíží se konec února. To co se nedávno dělo, jako by už bylo za mnou. Od té doby jsem tu holku neviděla. Je to pro mě o moc lepší. Cítím se tak ve větším bezpečí. Ráno jsem se probudila jako vždy jindy. Po ranní hygieně jsem šla do kuchyně. Martin ještě spal. Nechtěla jsem ho budit a tak jsem se snažila být co nejtišší.

Když se probudil, tak jsme se spolu nasnídali a strávili spolu celé dopoledne. Odpoledne musel jít na trénink a já do města ještě vyřešit něco skrz stěhování. Jela jsem autem už od rána mi nebylo moc dobře. Když jsem si všechno zařídila, rozhodla jsem se napsat Radimovi.

Ch: Ahoj, máš dneska čas? Mám volné celé odpoledne a asi i večer, protože Martin se vrátí až pozdě.

R: Ahoj, na tebe mám čas vždycky. Nechceš se dneska stavit do Hradce?

Ch: Dobře, přijedu za tebou do Hradce. Jenom o tom budu muset dát vědět Martinovi, aby se o mě nebál.

R: Budu tě čekat

Potom jsem napsala Martinovi. Odepsal mi, že to není vůbec špatný nápad.

Po cestě do Hradce se mi začalo zpětně promítat to, co se nedávno dělo. Měla jsem takový divný pocit že se to vrátí zpět a já na to nebudu připravena.

Když jsem dojela do Hradce, tak už na mě Radim čekal. Strávili jsme spolu celé odpoledne. Musím uznat, že jsem tohle opravdu potřebovala.

Před odjezdem jsem chtěla zavolat ještě Martinovi, aby o tom věděl. Volala jsem mu asi pětkrát ani jednou mi to nevzal. Začala jsem o něj mít velký strach, protože mi to vždycky bere. Uvažovala jsem i nad tím, že ztratil telefon ale byla jsem zmatená. Chtělo se mi plakat. Martínek mě hodně kopal do břicha.

Když jsem přijela domů, tak tam Martin nebyl. Bylo už celkem pozdě a mě se udělalo hodně špatně. Rozhodla jsem se zavolat bráchovi Lukymu, ať přijde za mnou ho pomoct hledat.

Přišel asi za deset minut. Vyšli jsme do nočního Brna a hledali opravdu všude. Nikde nebyl. Potom mi došlo, že Martin s mým bráchou trénoval, takže by mohl Luky vědět, kde Martin je. Luky mi řekl, že byl Martin po tréninku hodně unavenej a proto šel domů. Jak se mi zdá, tak domů už asi nedošel.

Začala jsem hystericky plakat, protože jsme Martina hledali už dvě hodiny.

Potom mě napadla ale jedná věc. Vzpomněla jsem si na to, jak povídal o tom senzoru, který nás oba hlídá. Ihned jsem vytáhla telefon a zapla aplikaci, která mi měla ukázat, kde je.

Aplikace ukazovala, že se Martin nachází vedle nás. Neviděla jsem ho. Potom jsem se ale zalekla. Viděla jsem ho bezmocně ležet na zemi. Běžela jsem k němu a chtěla mu pomoci. Luky mi ho pomohl naložit do auta a jeli jsme s ním domů. Byl při smyslech jen z šoku nemohl mluvit. Bylo mi hned jasné kdo za tím stojí. Byla jsem na jednu stranu strašně vyděšená ale na druhou i ohromně naštvaná na onu roztleskavačku.

Ani by mě nenapadlo, že se pokusí Martinovi ublížit, ale kdo jiný by to udělal?

Asi po hodince Martin začal mluvit. Všechno mi pověděl. Říkal že šel z tréninku unavený domů a že ho po cestě potkala ta roztleskavačka. Chtěla po něm, aby se s ní vyspal. On ji odmítl a ona se naštvala. Začala do něho kopat a ubližovat mu.

Když to takhle řekl, vzpomněla jsem si na sebe. Jak jsem bezmocně ležela na zemi a jak jsem z posledních sil stiskla tlačítko. Martin ho ani stlačit nestihl. Ještě že jsme ho našli. Nespala bych celou noc a celej život bych si vyčítala, že jsem ho nešla hledat.

Nevím co po nás ta roztleskávačka chce,ale ať chce co chce musí si uvědomit, že narušuje cizí soukromí a že to je dotyčnému celkem dost nepříjemné. Já Martina znám. Kdyby to nebyla holka tak by to byla ona, kdo by ležel na zemi. Jenomže on holky nebije a tak se ani nebránil.

Věděla jsem, že se to stane, ale strašně mě mrzelo, že jsem tomu nedokázala zabránit. Ničilo mě to, že nám ubližuje jeden jediný člověk. Od této chvíle budeme chodit jenom spolu. A nebudeme chodit zvlášť. Ve dvou to všechno určitě zvládneme líp a hlavně nám už nebude moci co udělat. Alespoň doufám.

================================
Tak jo, tato kapitola byla zase Trochu jiná než ostatní. Byla možná trochu více nevyzpytatelná. Líbila se vám?