Pregnant with my love

#22 Nečekaná návštěva

Začíná listopad. Dnes si můžu konečně v nemocnici vyzvednout Martina a odvézt ho domů. Je ráno a já jsem se probudila pozitivně naladěna. Vždyť si přece dneska jedu pro Martina. Postarala jsem se o malého a posadila do autosedačky. Nastartovala jsem auto a vyjela do ulic města Raleigh.

Dneska byl ve městě celkem omezený provoz kvůli dní města. Zhruba za půl hodinky jsem byla v nemocnici.

Došla jsem na ohlašovnu návštěv a řekla, že si jdu pro přítele. Vešla jsem dovnitř a vešla do 2. dveří zleva. Martin už na nás netrpělivě čekal. Vzal si své věci a šel s námi k autu.

Nechodí se mu moc dobře takže má berle. Dorazili jsme k autu a já šla připoutat malého. Potom jsem nasedla do auta a jela směr domů.

Byl to příjemný pocit mít vedle sebe někoho na kom mi záleží.

Celou cestu domů jsme si povídali o různých věcech. Když jsme dorazili domů, tak malý Martínek usnul a já měla více času na Martina. Naobědvali jsme se a potom jsme si společně zase povídali.

Odpoledne, když se Martínek vzbudil jsme si s ním hráli a já jsem udělala i pár fotek.

Když už se začínalo stmívat, rozhodla jsem se, že se půjdu s malým projít. Martin radši zůstal doma. Nevím jestli by tu cestu zvládl. Prošla jsem se s malým po městě a přemýšlela nad všemožnými věcmi okolo rodiny, malého, krasobruslení atd.

Pomalu jsem se začala vracet zpět domů.

Dorazila jsem domů, vykoupala, nakojila a uložila jsem malého a potom jsem šla zase za Martinem.

V tom zničehonic někdo zaklepal na dveře. Netušili jsme kdo by to mohl být protože ani já ani Martin neočekáváme návštěvu. Šla jsem opatrně ke dveřím a přes kukátko jsem spatřila svého mladšího bratra.

Okamžitě jsem dveře otevřela a pozvala ho dál. Objala jsem ho. Jeho smutný výraz mluvil za vše. Odvedla jsem ho do obýváku a posadila vedle Martina.

Byla jsem opravdu vyděšená. Netušila jsem co se mu přihodilo ale sebrala jsem odvahu a zeptala se ho.

On mi se slzami v očích pověděl. Za tu dobu, co jsi v Americe se v mém životě změnila nejedna věc. Ta možná nejdůležitější je, že jsem si našel přítelkyni. Jmenovala se Sára. Moc jsem ji miloval a trávil s ní všechen svůj volný čas. Jednou, když jsem šel z tréninku jsem ji potkal líbat se s nějakým jiným klukem. Jsem hodně citlivý a tak jsem se k nim nepribližoval a šel raději domů. Byl jsem z toho psychicky zničený a pořád jsem. Další den za mnou přišla jakoby se nic nestalo. Netušila, že jsem ji spatřil. Všechno jsem ji to pověděl a rozešel jsem se s ní. Doma jsem to ale nemohl vydržet. Všechno mi ji v městě připomínalo a tak jsem se sbalil a přijel sem. Nevěděl jsem co mám dělat a k rodičům se mi nechtělo. Věděl jsem, že ty mě ze všech nejlépe pochopíš, protože i ty jsi měla zlomené srdce.

Když jsem si poslechla celý příběh tak jsem ho objala a přitom držela za ruku.

Je to můj mladší bratr a teď mu někdo ublížil a já jsem mu nemohla přes takovou dálku nijak pomoci. Tato myšlenka mě ničila. Nebyla jsem schopná ho pustit. Bylo to jako kdybych ho nebyla schopna pustit nikdy, aby se už nikdy nemusel trápit.

Nakonec jse ho ale pustila. Martin se jen nevěřícně díval.

Luky je hodně citlivý a úplně rozumím tomu, jak se zachoval. Udělala bych to samé.

Společně s Martinem jsme se postarali o to, aby na to nemyslel a zbytek večera jsme strávili povídáním. Mluvili jsme spolu o všem možném.

V noci jsem se vzbudila. Nemohla jsem spát. Všude se za mnou hnaly výčitky svědomí. Šla jsem dolů do kuchyně a napila jsem se. Po tmě jsem tam zůstala sedět.

Za malou chvilku došel i můj brácha. Přišel až ke mně a zeptal se proč nespím. Řekla jsem mu vše co mi leželo na srdci protože jsem věděla, že jedině on mi může pomoci.

Pověděla jsem mu to a on mě uklidňoval. Zůstali jsme v objetí celou věčnost. Možná se to zdá trochu divné ale já si svého bratra opravdu vážím a mám ho moc ráda a proto jsem ochotna za něj položit celý svůj život.

Ráno k nám došel i Martin s Martínkem v náručí a dal mi ho do ruky. Řekl, že potřebuji přijít na jiné myšlenky. Chvíli jsem malého chovala a potom jsem ho předala Lukymu.

Bylo krásné ho pozorovat jak si s malým hraje. Došla jsem za Martinem a objala ho. Tiskla jsem ho k sobě a nechtěla ho nikam pustit.

Slzy mi stékaly po tváři a Martin mě jen něžně líbal a utišoval. Je to opravdu přítel mých snů. Přála bych někoho takového i Lukymu.

Odpoledne jsme se šli všichni podívat na zápas Caroliny proti Bostonu.

Zavolala mi Anet, že by za námi přijela na návštěvu. Po domluvě s Martinem jsem souhlasila.

Luky tu s námi ještě nějakou chvíli bude. Alespoň do té doby, dokud nepřijde na jiné myšlenky.

================================
Tohle je jedna z kratších kapitol.

Pokud by jste měli zájem mě sledovat na instagramu, jmenuji se tam adele_sykorova