Pregnant with my love

#7 - Nemocnice

Vzbudila jsem se brzo ráno. Bylo krásně. Svítilo sluníčko a já měla dnes hodně dobrou náladu.

Po chvíli za mnou stál Martin. Chvíli jsme stáli u okna a povídali si. Během rozhovoru jsem zjistila, že má dneska mimořádný trénink. Řekl mi abych šla s ním. Moc se mi nechtělo. Věděla jsem, že tam bude ona. Ta holka co mi posledně tak skazila náladu. Udělala jsem to ale pro něj a šla jsem s ním.

Zhruba po půl hodince jsme byli připraveni vyrazit. Po cestě jsme si zase povídali o miminku.

Dojeli jsme k rondu a šli jsme dovnitř. Vždycky, když cítím, že něco nebude v pořádku, tak začne mimi strašně kopat. Došla jsem na své místo a sedla si. Po chvíli ze šatny vyšel Martin a ostatní kluci. Všichni mi maváli. Toho že na mě kluci mávají si všimla ta roztleskávačka. Neměla jsem z ní vůbec dobrý pocit. Dívala se na mě takovým vražedným pohledem.

Po chvíli jsem to už nevydržela, a tak jsem došla na střídačku, kde jsem řekla Martinovi, že se půjdu projít. On mi řekl, že mi do telefonu nainstaloval takový senzor který když se bude něco dít, tak mu ukáže cestu ke mě. Stačí když zmáčknu snímač otisku prstů.

Prošla jsem se svou klasickou trasou přes město. Bylo mi mnohem líp. Byla jsem strašně ráda za to, že dneska bylo tak krásně. Venku bylo spoustu lidí a tak jsem se cítila dobře, protože jsem ráda ve společnosti lidí. Byla jsem kousek od domu. Kolem našeho bytu nechodí moc lidí a tak jsem svůj pocit bezpečí ztratila.

Byla jsem skoro u dveří, když v tom se na mě zezadu vrhl nějaký člověk. Nejdříve jsem mu do očí neviděla. Potom když si mě přitáhl  ke zdi jsem poznala tu holku. Byla to roztleskávačka. Držela mě u krku. Nemohla jsem dýchat. Mluvila na mě a já byla opravdu vyděšená. Říkala: Myslíš si, že když mi Martin řekl, že tě mám nechat na pokoji, že to udělám. Nee právě naopak potřebuji se tě nějak zbavit abych ho měla jen pro sebe. To já budu ta co s ním bude jednou mít děti a bude s ním žít a ne ty. Ty mu nesaháš ani po kotníky. Jak tě mohlo vůbec napadnout, že si s ním uděláš dítě a neponeseš žádný následky. Potom do mě začala kopat, shodila mě na zem a svalila pod keř. Už jsem se nemohla ani pohnout. Nikde nikdo nebyl. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem zmáčkla snímač otisku prstů. Byla to poslední věc kterou jsem zvládla. Potom si už nic nepamatuji.

                 Z pohledu Martina

Už nám skončil trénink. Nemůžu se dočkat až ji zase uvidím. Každá minuta bez ní mě ničí. V tom jsem slyšel hlasité pípání telefonu. Podíval jsem se na obrazovku a tam byla mapa, která vedla k Charlotte. Nevěděl jsem, co se děje. Všechno jsem nechal v šatně nasedl do auta a jel na místo.

Když jsem dojel našel jsem ji bezmocně ležet na zemi celou od krve. Po těle měla samé modřiny. Neváhal jsem a vzal jsem ji do auta. Odvezl jsem jí ihned do nemocnice. Po cestě autem jsem brečel. Nikdy by mě nenapadlo, že se jí může něco podobného stát.

Dojeli jsme k nemocnici. Vzal jsem ji do náručí a nesl na příjem. Tam si mě hned všimli doktoři a ptali se co se stalo. Já jim v pláči jen řekl, že jsem ji už takhle našel. Když ji prohlíželi držel jsem ji za ruku a doufal, že bude v pořádku. Už jsem všem volal a všichni říkali, že tu budou do půl hodiny.

Doktorům se podařilo ji stabilizovat a tak jsem si trochu ulevil. Potom jsem si ale uvědomil, že čekáme miminko. Zastavil se mi dech s představou, že se mu něco stalo. Už jsem to nevydržel. Nemohl jsem vedle ní být. Když jsem viděl jak spí a jak se asi trápí. Jak ji asi všechno bolí, nezvládl jsem to. Přál jsem si být na jejím místě.

Za chvíli dorazil zbytek. Všichni byli vyděšení stejně jako já. Došel za mnou Radim a řekl mi, že to bude všechno v pořádku. Nevěřil jsem mu. Měl jsem o Lottie strašně velký strach. Začal jsem zase plakat.

Potom jsem spatřil tvé pomalé pohyby a hned jsem za tebou běžel. Ptala ses mě co se děje. Byla jsi celá vyklepaná. A potom ti tekly slzy. Začal jsem ji bez váhání líbat a řekl jsem jí, že bude všechno v pořádku.

Přišli doktoři s novými zprávami. Ten hlavní řekl Máte velké štěstí, miminko je úplně v pořádku a maminka je taky v   pořádku. Zítra si je tatínku můžete vyzvednout. V ten moment mi spadl velký kámen ze srdce. Nevím co bych si bez ní počal. Nechal jsem ji tu samotnou jen na noc. Už se těším na zítra.

             Z pohledu Charlotte

Probudila jsem se v nemocnici. První na co jsem pomyslela bylo to, co se stalo s miminkem. V tom za mnou došel můj vystrašený přítel. Z očí mu tekly slzy. Byl tu se mnou až do večera. Potom jel domů. Na noc jsem byla v nemocnici sama. Pořád jsem myslela na to, co se stalo a na to co mi řekla ta holka. Pomyslela jsem na to, že ji nechci už nikdy v životě vidět. Potom jsem už jen usnula.

Když jsem se ráno probudila. Už vedle mě seděl Martin. A řekl mi že o všem ví a že se postará o to, aby se ta holka už u mě neobjevila. Byl nejvyšší čas jet domů. Strašně jsem se těšila. Doma jsem jenom ležela. Necítila jsem se vůbec dobře. Všechno mě bolelo. Byla jsem moc ráda, že je Martínek v pořádku. Přijít o miminko bych vážně nechtěla. Martin mi řekl, že mě z domu nepustí samotnou ani na krok a že na trénincích budu sedět na střídačce. Byla jsem strašně unavená. Nejradši bych celé dny spala. A to jsem taky dělala. Doufám, že už bude vše v pořádku.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Tak to byla trošku ostřejší kapitola. Co myslíte? Stane se jim ještě něco nepříjemného?