Pregnant with my love

# 21- Přípravy A Zranění

Blížící se konec října ve mě vyvolal pocit smutku. Měla jsem stále vybitou energii a malý Martínek se malinko nachladil.

Stále se mi ale vrací vzpomínka na les a na předmět, který se stále vyjímá na mé ruce. Prstýnek je opravdu hezký. Martínek je zase o měsíc starší a tak se zase o něco povytáhl. Tento víkend má přijet Martin.

Společně by jsme měli zařizovat už věci kolem svatby. Máme se brát už v lednu. Martin si moc přeje, aby jsme už byli spolu i přes papíry. Říká, že to tak bude znít lépe když se nám bude říkat Nečasovi. Svatbu v 19 jsem si nikdy nepředstavovala, ale vím, že to bude už druhý zásadní krok v mém životě, který potrvá navěky.

Vzbudila jsem se se špatnou náladou. Říjen mi zkrátka nepřispívá na zdraví a nešetří ani Martínka.

Chvíli po té přijel Martin a řekl, že se o nás postará, aby jsme se co nejdříve uzdravili. Je tak sladkej, když je u malého a nebo když ho chová.

Vždycky, když si Martínka vezme, nedá ho z ruky za žádnou cenu.

Potom jsme společně strávili celé dopoledne s Martínkem. Pořád jsme se na něho usmívali a hladili ho, když se poprvé usmál. Oba dva jsme se na sebe podívali a měli velkou radost.

Od této chvíle se skoro pořád usmíval.

Po obědě, jsme museli jet zařizovat. Jeli jsme do města a vzali Martínka sebou. Zdá se mi, že Martin v několika stránkách po narození malého vyměkl. Nebývalo pro mě tak časté, že by mi říkal každý den ať už do telefonu nebo do očí miluji tě nebo by se držel pořád při mě. Zdá se, že nás Martínek ještě více sblížil a spoutal k sobě.

První místo, kde jsme zařizovali byla cukrárna, kde jsme vybírali dort a nějaké dezerty. Další naší destinací byl výběr oběda a potom jsme jeli vybírat a zařizovat prostor, kde se bude naše svatba konat. Chtěli jsme se vzít v Česku ale z tohoto nápadů později sešlo, protože musíme zůstat v Americe.

Nijak nám to ale plány nezměnilo. Budou tu ti stejní hosté a vše bude tak jak v Česku. Jako poslední, co mi zbývalo zařídit byly šaty. Na ty ale mám ještě čas a hlavně je chci vybírat s Anne. Je to moje nejlepší kamarádka a hlavně sama bych neposoudila, které mi budou slušet. Nesmím sebou ale zapomenout vzít i Anet,protože ta Martinuv vkus zná nejvíc.

Po veškerém zařizování, jsme se vrátili domů. Já jsem nakojila Martínka a Martin šel do sprchy. Potom jsme se vyměnili a já se šla osprchovat. Společně jsme uspali Martínka a pustili si film. Byl to horror a vzhledem k tomu, že se hodně bojím, jsem se držela co nejblíže Martina. U něj jsem se cítila v bezpečí. Jakoby se mi nemohlo nic stát. Jako by kolem mě byl štít, který on vyzařuje.

Po skončení hororu jsme už jen usli.

Ráno jsem Martinovi sbalil výprané věci, protože má tréninky a hlavně jede na zápas. Rozloučila jsem se s ním a vrátila se zpět za Martínkem.

Moc jsem si přála, aby ho zavolali zpět sem do Raleigh. Bohužel se stále nikdo neozíval.

Vždycky mi láme srdce to, když odchází. Nikdy totiž nevím, kdy se vrátí. Je to pokaždé jindy. Snaží se každou volnou chvíli alespoň volat ale to mi jeho přítomnost nevynahradí.

Hold život s hokejistou je složitý ale dá se v celku v pořádku zvládnout. Kor když máte tak skvělého jako mám právě já.

Celý zbytek dne probíhal celkem nudně. Uklizela jsem byt,starala se o Martínka a potom už šla jen spát.

V noci mi zavolalo neznáme číslo. Vzala jsem ho a zeptala se kdo je u telefonu. Zvedl mi to Martinův agent a řekl mi, že se Martin vrací domů, protože jse zraněný a že ho na posledním zápase poranil jakýsi hokejista. Řekl mi jen že je to dost vážné a že ho vezou do nemocnice.

Neváhala jsem vzala Martínka a jela tam. Když jsem dojela do nemocnice, tak jsem ho viděla celého od krve a samou modřinu. Zadržovala jsem slzy a pohladila ho po tváři. Chtěla jsem ho políbit, jenže měl rozseklý ret a tak jsem ho jen pohladila a zeptala se doktorů na to, co se děje. Řekli mi, že na tom není vůbec dobře, že je stále v šoku s nárazu s hokejistou a že si ho zde nechají, dokud se jeho zdravotní stav alespoň trochu nezlepší.

Martin na mě ani nepromluvil jen se díval. Díval se na mě pohledem, jakoby mě viděl poprvé. Doktoři předpokládali, že je dezorientovaný ale že se to vrátí zpět do normálu.

Jela jsem s malým domů, ale už jsem neusla. Měla jsem až příliš velký strach. Představa, že by si nepamatoval kdo jsem, nebo dokonce kdo je Martínek byla hrozná. A proto jsem se snažila na to nemyslet. Až moc ho miluji na to, abych ho opustila a těžko bych to snášela.

Když se Martínek probudil,nakojila jsem ho a naložila do auta. Jela jsem zase do nemocnice. Pustili mě na pokoj, kde Martin ležel. Přišla jsem a viděla ho spát. Chytla jsem ho za ruku a pozorovala ho. On se ale probudil podíval se na mě a pokusil se o úsměv.

Chtěl promluvit ale když se mu to nedařilo, tak jsem ho jen políbila na tvář a slíbila mu, že tu s ním zůstanu co nejdéle to půjde.

Ukázala jsem mu Martínka a strávila s ním v nemocnici celý den.

Když v noci usnul, odešla jsem taky domů. Večer jsem v klidu usla, protože jsem věděla, že je v dobrých rukách.

Ráno jsem opět jela do nemocnice. Dnes už Martin ale mohl promluvit. Vešla jsem do pokoje a řekl mi,, Dobré ráno princezno,,. Doběhla jsem k němu a dala mu jemnou pusu na tvář. Byla jsem co nejvíce opatrná. Byla to mnohem lepší návštěva než včera. Doktoři zjistili, že bude ze zdravotních důvodů vyřazen z tréninkového režimu na zhruba 3 měsíce.

On se na mě podíval a zeptal se, jestli mi to nevadí. Já mu odpověděla, že je snad jasné, že nevadí. Dnes jsem musela ještě na úřady a tak jsem se s ním rozloučila a šla pryč.