1. Zrůda v kápi

148 11 0
                                    

,,Všechno bude dobré, jen musíš běžet!" Křikla vystrašená matka na svou pětiletou dcerku. Usedavě plakala, už dál běžet nemohla. Otec ji vzal do náručí, ovšem nezastavovali se, dále utíkali prázdnými nočními ulicemi. ,,Už tam budeme. Klid, všichni budeme v pořádku." Uklidňoval ji, ovšem ani to nepomáhalo. Děvčátko stále brečelo, přilepené na otcovy pevné ruce. Svírala je mezi svými ručkami a nehodlala je jen tak pustit. ,,Yasmine, musíme to zastavit." Špitl Nicolas ke své ženě. Zavrtěla hlavou, s jeho nápadem nesouhlasila. A měla k tomu dobrý důvod. ,,Nemůžeme jí tu jen tak nechat. Je to ještě malé dítě, sama by to tu nezvládla." Mluvili udýchaně, sotva běželi, ovšem moc dobře si uvědomovali, že jen jedno malé pozastavení je může stát život. ,,Může jít k Judith, ale za každou cenu ji musíme ponechat v bezpečí!" Nicolas moc dobře věděl jaká jeho sestra Judith je, s neklidným srdcem by svěřoval život jeho dcerky do jejich rukou. Jenže v onen moment neměli příliš možností.
Nedaleko za nimi slyšeli hlasité převrácení popelnice. I když, to co to udělalo mělo obrovskou sílu, odhodil popelnici daleko od sebe, kde dopadla na chodník a její obsah se z ní vysypal. ,,Dožene nás, nemáme na výběr!" Křikl Nicolas poté, co společně zahnuli za roh do temné uličky. ,,Nemůžeme," sípala Yasmine, načež se rychle podívala za sebe. Nicolas ji napodobil, předal jí malinkou plačící holčičku se slovy : ,,Běžte, pokusím se to zastavit!" Jemně políbil svou ženu a zmizel ve stínech. Yasmine se nezmohla na víc, než na nesouhlasný výkřik. Úzkostlivě si prohlédla dcerku, přitiskla si ji k sobě a rozběhla se jak nejrychleji mohla, k domu Judith. Z uličky, kterou před chvilinkou opustili se následně ozval ohromný křik plný bolesti a utrpení. Nicolasův křik. Yasmine se spustili slané slzy z očí, ale i nadále běžela ze všech sil.
Judithin dům už byl nadosah, když se ta věc co zabila jejího manžela objevila přímo před ní. Byla příliš daleko, aby jí zahlédla do tváře, ovšem zároveň dostatečně blízko, aby zahlédla siluetu.
Byla to postava, mužská postava, stále přibližující se k matce a dceři.
Yasmine tedy vběhla do nejbližší uličky, která, jak neblaze zjistila, byla slepá. ,,Ne," zajíkla se. Nebylo cesty úniku. ,,Pšššt, všechno bude zase dobré broučku, slibuju." Utěšovala její malou holčičku. Posadila ji na zem, z popelnice vedle nich utrhla kus papíru, na který napsala adresu tužkou, kterou vždy nosila v kapse. ,,Až bude po všem, najdi nějakou mile vypadající ženu a ukaž jí ten papírek, zavede tě k tetě Judith, dobře? Jen už neplač, zlatíčko, teta se o tebe dobře postará." V chabém světle pouliční lampy se zjevila ona zrůda, která zabila jejich celou rodinu. A teď přišla pro ně. Yasmine si všimla, jak na světle lehce problikává, chvílema docela mizela. Tvář měla zakrytou kapucí od černého dlouhého pláště, spadajícího až na zem. Dosti se podobala člověku, ovšem obyčejný člověk to být nemohl. Bylo to monstrum s lidskou podobou.
Yasmine si vzala kus prkna, nejspíše ze staré postele, stoupla si před dceru a vyčkávala, až se onen muž přiblíží. Jenže on znenadání zmizel. Nemohla tomu uvěřit, proto se okolo sebe ještě pětkrát rozhlédla, očima prohledala každé zákoutí, než se vrátila zpět k holčičce. ,,Pojď, musíme se teď rychle dostat k tetě Judith, pryč od toho zlého muže." Ovšem jen co to dořekla, se její krk zbarvil do ruda. Mohutná mužská ruka držela krvavý nůž u matky, kterou pomalu opouštěl život. ,,Běž!" Křikla z posledních sil, ale dcerka ji neposlechla, smysly jí opustily, nemohla hnout ani svalem, jen vyděšeně zírala na umírající matku. Když padla mrtvá k zemi, muž se zvedl a šel k děvčátku. Krčila se v koutě, s plyšovým medvídkem přitisknutým k sobě. Natáhnul po ní ruku, drsně ji pohladil po tváři. Jeho ruka byla ledová jako led, ale přestože se jí dotýkal, necítila klasický dotyk. A hlavně - stále poblikával, jako kdyby světlo za ním bylo rozbité. Jenže s se světlem nic nebylo, to on na chvíli kamsi mizel.
Avšak ona se nevzdala, svými mléčnými zuby se zakousla do jeho prstu.
,,Vždy jsi byla bojovnice." Ani jeho hlas nezněl lidsky. Podivně skřípal, a byl temnější než jakékoliv zákoutí, ale přesto z něj bylo slyšet to pobavení, s jakým to řekl.
Zvedl ze země zakrvácený nůž a napřáhl se, když těsně před něj skočil kdosi neznámý, s mečem v ruce a mířil na něj. ,,Jestli ti je život milý, dobrovolně se mi vzdáš." I přesto, jak lehce slova zněla, jejich vyslovení svědčilo o pravém opaku. Takového člověka si nikdo nechtěl znepřátelit.
Muž zahalený v kápi něco vztekle zavrčel, a než se jeho protivník zmohl na jediný úder mečem, zmizel. Nebylo po něm ani památky, prostě zmizel.
Zachránce oné drobounké a náhle osamocené holčičky si sklíčeně klekl k její matce, prst jí přidržel u krku, aby se ujistil, zda-li je opravdu mrtvá. Byla. Vzdal do ruky telefon, zavolal Mattheowi, prohodil pár slov, až mu pohled spadl na děvčátko schoulené ve stínu. Tiše plakalo, zřejmě ještě plně nepobralo co přesně se stalo.
,,Ahoj maličká, já jsem Christopher. Jaké je tvé jméno?" Usmál se na ni co nejlaskavěji, jak dokázal. Vstoupil do pouličního osvětlení, kde vystoupla jeho tvář s výraznými rysy, tmavou pletí a černými dlouhými vlasy, až po ramena. ,,Chiren." Zakuňkala tak potichu, že by ji lehce přeslechl. ,,To je hezké jméno. Ukaž mi ten tvůj papírek, třeba by na něm mohlo být něco důležitýho." Chiren mu podala papírek, který celou dobu žmoulala v rukách. Oddychl si, nikdy mu to s dětmi nešlo, neměl žádné zkušenosti. A i přes to, že mu bylo přes dvacet, neměl ani přítelkyni, natož pak děti.
Na pomačkaném kusu papíru stála adresa. ,,Pojď, dovedu tě tam. Tam přece bydlíš, no ne?" Uchechtl se. Ještě bude zachraňovat toho prcka. Ale nemohl jí tam nechat samotnou. Chytl ji za ručku a dovedl ji až k dané adrese.
Nebránila se, neplakala, jen potichu šla. Jako by byla moudřejší než vypadala a uvědomovala si, že brečet je zbytečné. Nebo jí jen čistě nedocházelo co se stalo.
Ať to bylo jak chtělo, jedno bylo jisté. Své rodiče už nikdy neuvidí.

Chiren - Realita zimního slunceKde žijí příběhy. Začni objevovat